Strážci Pečeti: 2. kapitola - Vlčí pevnost

Vallence byla jen kousek od psacího stolu, když se náhle ozvalo cvaknutí a sálem se rozlehl zvuk zvonkohry. Strnula a se zadrženým dechem se otočila. Velké přesýpací hodiny u stěny naproti oknům se začaly pomalu otáčet. Vallence zavřela oči a s úlevou si oddychla. Přeskočila pohledem zpět ke stolu a neslyšně k němu přeběhla. Hodiny se zatím zastavily a hudba ustala. Zelená tekutina v jejich nitru začala v malém pramínku proudit do spodní nádoby. Do místnosti, která sloužila ve Vlčí pevnosti jako knihovna a pracovna, dopadalo jedním ze tří vysokých dvojitých oken světlo zapadajícího slunce a barvilo vše do ohnivě oranžové barvy.

Vallence si klekla na zem vedle stolu a prohlédla ho. Byl to starý kousek nábytku zdobený zvířecími motivy, což ji v tuto chvíli nezajímalo tolik jako malý stříbrný zámek na dvířkách po levé straně. To byl nejslabší článek celé jejich mise - neměla nejmenší tušení, jestli se jí podaří zámek otevřít. Doufala, že Charlesovi lidé zkrátka spoléhali na to, že o existenci listin, natož o jejich umístění, neví živá duše, čili nebylo třeba přijímat příliš přísná bezpečnostní opatření. Ve Vlčí pevnosti se ostatně měly dokumenty zdržet jen pár hodin, než pro ně někdo přijede, aby je odvezl do Icailu.

Vytáhla z pouzdra u pasu nůž. Jakmile ale přiblížila jeho hrot k zámku, dostala do ruky ránu, jako by se dotkla obnaženého drátu. Upustila nůž a tiše zasyčela. Začala si druhou rukou třít dlaň, aby se zbavila nepříjemného brnění. Tušila, že se to stane, ale chtěla mít jistotu, než vyzkouší transformační postupy, které jí předal Thomas. Sebrala nůž ze země a znovu ho schovala do pouzdra.

Potřebovala se zklidnit. Všechny její smysly pracovaly na více než plný výkon; její tělo se nacházelo ve stavu neustálé pohotovosti. Co právě dělala, byla ta nejriskantnější věc, do jaké se kdy se svým týmem pustila. Navíc je tlačil čas. Jejich úspěch zcela závisel na tom, že si jich nikdo nevšimne, a každá další minuta, kterou v Pevnosti trávili, s sebou přinášela větší nebezpečí. Zhluboka se nadechla a vydechla, aby zklidnila svou mysl a dokázala se lépe soustředit. Potom ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky nakreslila do vzduchu před zámkem symbol, ukázala na něj a vyslovila transformační formuli se zvláštním důrazem na každou slabiku. Cítila, jak vzduch kolem ní rezonuje.

Zaťala pěsti a v duchu prosila, ať to vyjde. Vyšlo. Zámek cvakl a dvířka se pootevřela. Val si oddychla. Otevřela dvířka dokořán a vytáhla ze stolu to jediné, co v něm leželo - svazek listin. Pak dvířka zase zavřela a zámek se opět s tichým cvaknutím sám zamkl.

Najednou se jí zdálo, že slyšela ještě jiný zvuk. Rozhlédla se po pracovně, ale neviděla nic, co by ho mohlo vydat. Jediné dveře v místnosti byly ty, jimiž vešla, a ty sledoval Dragan, aby jí dal varovný signál, kdyby se kdokoliv blížil. Čekala, ale nic se nedělo. Obrátila se zpátky k dokumentům. Každý list byl opatřen pečetí jednoho z revonských králů. Stačil jediný letmý pohled na první stránku, aby věděla, že našla to, pro co sem přišli. Rychle prošla jednotlivé stránky, aby se ujistila, že má všech sedm. Poslední pečeť patřila Lukyanu Meghovi, králi Erienny, kvůli němuž se do Pevnosti vůbec vydala. Spokojeně se pro sebe usmála. Opatrně listiny svinula, strčila je do koženého pytlíku a ten pevně zavázala.

Teď, když měla listiny bezpečně u sebe, chtěla co nejdříve zmizet. V Pevnosti bylo umístěno jen málo vojáků - nakonec každý věděl, že do slavné Vlčí pevnosti není možné vniknout. Její energetická ochrana byla velmi silná a postavená na pradávných postupech známých jenom těm, co měli nejblíže k samotnému Charlesovi. Ale nebyli to řadoví vojáci, co Vallence dělalo starosti. Kromě nich se tu zdržoval i jeden z Charlesových osmi generálů.

Vstala a měkce přeběhla k oknu. Vyhlédla ven. Dole, dvě patra pod ní, vykoukla z černého stínu v rohu malého nádvoří Tiessa. Vallence na ni kývla a ona přiběhla pod okno. Svou jednoruční kuši držela připravenou a stále kontrolovala, že nádvoří je i nadále prázdné. Stráže, které tiše zneškodnili, jakmile se sem dostali, ležely v bezvědomí v tom samém stínu, v němž se předtím Tiessa skrývala.

Val jí dolů spustila dokumenty a ona si je připnula k opasku.

Jen co byla jejich kořist v bezpečí, vytáhla Vallence z vaku, co nosila přes rameno, dlouhé lano s kotvičkou. Posadila se do okna a chystala se připevnit lano ke kamennému sloupku rozdělujícímu okno na dvě části, když zaslechla hluk, který určitě nevycházel z hodin. Stihla jen pootočit hlavou a dostala prudkou ránu do obličeje. Bolest ostrá jako šíp jí vystřelila tváří směrem k oku. Místnost zmizela a nahradily ji rudé mžitky. Val ztratila rovnováhu a po zádech vypadla z okna. Na nádvoří Tiessa zareagovala automaticky. Ozvalo se zadrnčení tětivy. Vallence měla jen několik sekund, zatímco padala. Proměnila se do své kočičí podoby, přetočila se a dopadla na všechny čtyři. Vzhlédla k oknu, ale bylo prázdné. Otřepala se a proměnila zpět.

"Myslím, že je po něm," řekla váhavě Tiessa. Val rychle sebrala lano s kotvičkou, které se zařinčením dopadlo na zem vedle ní, a smotala ho do vaku. Čerstvá rána na její levé tváři se už začínala hojit. Bolest ustupovala. Z okna chodby vedoucí do pracovny mezitím vylétl holub a krouživě zamířil k zemi. Těsně před tím, než dosedl na kamennou dlažbu, se proměnil v mladého muže, který svižným krokem zamířil k oběma ženám.

"Co se stalo?" zeptal se.

"Teď ne, Draku, musíme odsud zmizet," odpověděla Vallence a téměř neochotně odtrhla oči od okna. Nechtělo se jí věřit, že Tiessa vážně dokázala zabít generála. Ale na úvahy nebyl čas. "Jdeme!"

Vyrazili přes nádvoří ke kanálu a odtáhli mříž, kterou byl zakrytý. Všichni tři si klekli na zem a zadívali se dolů. Pramen byl stále ještě zablokovaný.

"Doufám, že to vydrží. Smrt utopením nepatří mezi moje favority," zamumlal Dragan, když se jako první spouštěl po laně.

"Jen se neboj, Thomas ví, co dělá," ujistila ho Vallence. Počkala, až byli on i Tiessa dole, odvázala lano a svinula ho do svého vaku. Potom se sama sesunula do úzké šachty kanálu a pevně se zapřela nohama o hrubé, vlhké stěny. Jakmile byla celá uvnitř, přitáhla znovu mříž na původní místo, a potom seskočila několik metrů na zem. Sotva hladce dopadla nohama na suché dno, rozeběhli se všichni tři podzemní chodbou na západ.

"Jde to až překvapivě jednoduše," poznamenal Dragan, zatímco běželi.

V tu chvíli se ozval zvuk poplašného zvonu. Trojice se na místě zastavila a Tiessa vrhla na Dragana ošklivý pohled.

"To se ti teda povedlo."

"Můžu za to snad já?"

"Musíme obnovit pramen," rozhodla Vallence.

"Dokud jsme tady dole? Chceš nás utopit, abys nás ušetřila smrti v Charlesově vězení?" zasmál se Dragan sarkasticky.

"Když si všimnou, že v kanálech není voda, budou vědět, kde jsme. Počkají si na nás nahoře. Naše jediná šance je kanály znovu zatopit. A vylézt nahoru dřív, než se voda dostane moc vysoko," dodala jakoby mimochodem. Aniž čekala na souhlas, položila dlaň na zem, napojila se na energii podzemního pramene a uvolnila jeho zablokování.

"Honem," zvolala potom a znovu se rozeběhli, tentokrát ještě rychleji než předtím. Během několika vteřin měli vodu po kotníky a postup vpřed začal být obtížnější.

Zakrátko dorazili k místu, kde z chodby kolmo vzhůru vedla další šachta zakončená nahoře ocelovou mříží. Podél stěny viselo lano, po kterém se předtím spustili dolů. Voda jim teď sahala po kolena a už cítili sílu proudu. Vallence vyskočila na lano první a hned po ní Tiessa a Dragan. Šplhali rychle vzhůru. Stěna, o niž se zapírali nohama, byla kluzká. Voda mezitím zaplavila celou chodbu pod nimi a pokračovala vzhůru.

Když byla Vallence nahoře, natáhla se, aby odsunula mříž, ale opět dostala ránu. Podruhé během poslední hodiny, jak sama sobě připomněla, když se zatnutými zuby rukou zatřásla, aby se zbavila momentálního znecitlivění.

"To snad ne," povzdechla si potom frustrovaně.

"Co se děje?" ozval se Draganův hlas.

"Ta mříž je zase zamčená!"

Podívala se dolů a viděla, že Dragan už je po prsa ve vodě.

"Vypadá to, že ochrana Pevnosti se sama obnovila, když vyhlásili poplach," řekla.

"Jak to, že nás tohle nenapadlo?" zaúpěl Dragan.

"Můžeš ji znovu shodit?" zeptala se Tiessa a posunula se tak, aby vedle sebe udělala Draganovi místo. Ona sama teď měla vodu po pas.

Val místo odpovědi rychle vytáhla svůj nůž.

"Snad to půjde i zevnitř," zamumlala.

Přejela nožem dokola kolem spodního okraje mříže a vyslovovala přitom formuli, kterou už předtím použili, aby se dostali dovnitř. Nečekali, že jí budou potřebovat znovu, aby se dostali ven.

"Val, nechci na tebe vyvíjet nátlak, ale když sebou pohneš, budu ti dost vděčný."

Dragan i Tiessa byli po ramena ve vodě. Vallence neodpověděla. Věděla, že pokud se přestane soustředit, ztratí energie, kterou zatím do postupu vložila.

Když dokončila třetí kruh, byli už všichni tři namáčknutí na sobě a voda jim sahala až k bradě. Val namířila dlaň do středu mříže a vyslovila příkaz. Ucítila chvění a mříž nadskočila jako poklice na hrnci. Val se jí opatrně dotkla, a když se nic nestalo, rychle ji odsunula stranou a vylezla ven.

Slunce už nebylo vidět a kolem houstlo šero. Rozhlédla se, ale nikde nikoho neviděla. Podala ruku Tiesse, aby jí pomohla vylézt a rychle odvázala lano.

"S tou impregnací to byl dobrý nápad," poznamenal Dragan, když byl sám venku a spokojeně si prohlížel svoje suché oblečení.

"Věděli jsme, že půjdeme kanálem," připomněla mu Vallence. "Na to nepotřebuješ být génius."

"Mě to nenapadlo," zazubil se Dragan.

"Což je zřejmě důkaz, že aspoň něco v hlavě mít musíš," utrousila Tiessa.

"Tebe to napadlo?" otočil se na ni Dragan s bezelstným výrazem. Neodpověděla mu.

Voda už dosahovala své normální výšky a začínala jen pár centimetrů pod okrajem šachty - v posledních dnech hodně pršelo. Vallence znovu vrátila mříž za místo a tichým hlasem svůj transformační vzorec zase zrušila. Země pod jejíma nohama zavibrovala.

"To jsem cítila i já," poznamenala Tiessa zaraženě.

Vallence se na ni beze slova podívala. Tiessa s transformační energií nepracovala a nebyla na ni citlivá.

"Pojďme odsud, než jim dojde, co se stalo," navrhl Dragan.

Rozeběhli se nízkým křovím k lesu. Běželi sehnutí, aby snížili šanci, že je někdo zahlédne. Naštěstí se zdálo, že vojáci vibraci z posledního postupu buď nepostřehli, nebo nepochopili, co to znamená, protože s vnější obranou si zřejmě nikdo starosti nedělal.

Jen kousek za okrajem lesa na ně čekali koně. Vyskočili do sedel. Vyrazili k cestě a po ní se dali cvalem na jih. Zpomalili až po dlouhé době, když se dostali do míst, kde se cesta mírně svažovala a les už měli jenom po pravé straně. Napětí z nich začínalo pomalu opadávat, jak si uvědomovali, že nebezpečí nechávají stále dál za sebou.

Vallence se začínala usmívat. Stres, který byl jejím neustálým společníkem těch posledních pár týdnů, vystřídala úleva a euforická radost. Dostali se do nedobytné Vlčí pevnosti a ukradli Charlesovi listiny, o nichž nikdo neměl vědět. Listiny teď byly bezpečně uložené u Tiessy, Charles je už nikdy neuvidí a jeho plán, který pozvolna spěl ke svému úspěšnému završení, bude v troskách. Chtěla by vidět jeho výraz, až mu přijdou nahlásit, že přišel nejen o své drahocenné dokumenty, ale navíc i (alespoň doufala) o jednoho z generálů. Celá ta příprava se bohatě vyplatila!

Vjeli do malé vesničky, jejíž jméno si ani jeden z nich nepamatoval. Zatímco projížděli mezi strohými domky, vesničané se překvapeně zastavovali a vrhali na ně nepřátelské pohledy. Neměli rádi cizince, a zvláště pak ty, co přijíždějí za soumraku a vypadají tak jako oni tři.

Dragan Wells, který jel napravo, si uměl z lidí udělat nepřátele už při prvním kontaktu, a často ani nemusel nic říkat. Byl oblečený celý v černém a v sedle seděl s ležérní elegancí a samolibým úsměvem na tváři. Tmavé vlasy měl trochu delší, ale na běžné revonské poměry stále ještě příliš krátké na to, aby mohl být považován za slušného člověka. Na zádech navíc nosil velký meč, což jeho popularitě mezi vesničany také nepřidalo.

Uprostřed jela Tiessa. Jednou rukou třímala otěže, druhá, v níž držela kuši, lehce spočívala na zabalených listinách přivázaných k jejímu opasku. Byla velmi mladá a její krása by brala dech, nebýt dlouhé jizvy, která se jí táhla po pravé tváři od vnějšího okraje obočí až k bradě. V kombinaci s jemnou bledou pletí, černými vlasy a zářivě šedozelenýma očima přitahovala jizva obzvlášť pozornost.

Překvapivě to však nebyl ani Dragan, ani Tiessa, co vesničany nejvíce znepokojovalo. Byla to Vallence. Mimo nože u pasu nebyla ozbrojena. Přitom vypadala značně uvolněně, což naznačovalo, že kdo by ji považoval za bezbrannou, mohl by se dopustit fatální chyby. Ale především tu byl její vzhled - vlasy spletené do copánků ozdobených několika barevnými korálky, jí splývaly přes ramena do poloviny zad v mnoha odstínech hnědé. Její jasně žlutozelené oči s podlouhlými vertikálními zorničkami měly divoký výraz lesního predátora a nosila tmavozelené oblečení zdobené rostlinnými ornamenty.

To všechno ji vyčleňovalo z lidské společnosti a zařazovalo do světa, s nímž vesničané nechtěli mít nic společného. Byla to vina takových jako Vallence - lesních kmenů, icailských, Drakonců a dalších nelidských národů, že v Revoně nebylo bezpečno. Že se člověk bál po setmění strčit do lesa jen špičku nosu a do těch velkých hvozdů se neodvážil ani za bílého dne. Že horám na severu se každý, kdo měl všech pět pohromadě, zdaleka vyhnul. A že cestování po Revoně se pro většinu lidí stalo noční můrou, ke které se uchyloval jen v nejvyšší nouzi.

Proto teď ti odvážnější, kteří se nezavřeli do bezpečí domovů, pozorovali trojici tak nepřátelsky, jak si jen troufli, a za jejich zády si tiše šeptali. To bylo něco na Dragana. Zastavil a na místě otočil koně přímo proti skupince vesničanů postávajících u vchodu do hostince. Šeptané komentáře v okamžiku ustaly.

"Pokud nám chcete něco říct, prosím, nestyďte se!"

"Draku, na tohle nemáme čas," zavolala na něj Vallence, která zastavila s Tiessou opodál.

Dragan ještě chvíli čekal, jestli se někdo odhodlá otevřít pusu. Pak skupince věnoval opovržlivý úšklebek a zase vyrazil.

"Ty se musíš vždycky předvádět, viď?" poznamenala Tiessa, když dojel až k nim a společně pokračovali v cestě.

"Když mě někdo chce pomlouvat, ať mi to řekne do očí," odsekl Dragan.

"Proč to prostě nenecháš být?"

"Nevzpomínám si, že bych se ptal na tvůj názor, tak co kdyby ses starala o sebe?"

"To přesně dělám," usmála se Tiessa jedovatě. "Zdržuješ nás, proto ti to říkám."

Dragan se nadechl k odpovědi, ale když viděl Vallencin výraz, rozmyslel se. Zatím vyjeli z vesnice mezi dlouhá černá pole. Na nebi zpoza mraků vykoukl dorůstající měsíc.

"Co se na chvilku zastavit a mrknout na ty papíry?" navrhl Dragan nadějně. "Až je předáme Thomasovi, už je nikdy neuvidíme."

Zastavili. Vallence kývla na Tíessu, která vytáhla dokumenty a podala jí je. Val listiny rozbalila, zatímco jí Dragan koukal přes rameno. Na rozdíl od ní se musel soustředit, aby v šeru dokázal přečíst tenké, úhledné písmo.

"Hm," pokýval po chvilce hlavou. "Od všech sedmi?"

Vallence přisvědčila.

"Kdyby Charles tohle dostal do Calethonu ke správcům, mohl by docílit jmenování Sorena králem a obejít oficiální volbu," řekla.

"To by ti mělo jako Sorenově snoubence vyhovovat, ne?" mrknul na ni Dragan.

"Vtipné," ušklíbla se Val. "Každopádně si myslím, že Soren by o zvolení tímto způsobem nestál. Charles s králi nevyjednával. Zastrašoval je."

Znovu listiny svinula a vrátila je Tiesse.

"Ať tak, nebo tak - listiny teď máme my a Charles je nebude moci použít," uzavřela se zadostiučiněním.

"A až to zjistí, nejspíš se rozhodne nás všechny najít, stáhnout z kůže a opéct nad mírným plamenem," usmál se Dragan.

"Nejspíš jo. Ale to nemění nic na tom, že jsme to zvládli. A za to si zasloužíme..."

"Oslavu!" skočil jí do řeči Dragan. "Zasloužíme si oslavu a já navrhuju - pojeďme vrátit koně a rovnou zůstaňme na chvíli u Hanka. Jenom na chvíli. Dáme si večeři, přípitek-"

"A Thomas všechny zabije, až se vrátíme domů," přerušila ho Vallence důrazně.

"Bezva. Od Thomase to bude rychlá smrt. Preferuju tento způsob před stažením z kůže a opékáním nad mírným plamenem."

"Myslím, že Thomas je v tomto směru kreativnější, než se zdá," ozvala se Tiessa. "A pokud by mu chyběla fantazie, ráda mu, co se tebe týče, pomůžu."

Dragan jí věnoval chladný úsměv.

"Chápu - práci máme za sebou, tak se vracíš ke svému nesnesitelnému standardu."

"To se nezvládnete aspoň jeden den nehádat?" zavrčela Vallence.

Dragan spolknul, co měl na jazyku a místo toho nadhodil:

"Tak co? Večeře a přípitek?"

"Měli bychom napřed Thomasovi přinést ty listiny," řekla Vallence v odvážném pokusu chovat se zodpovědně.

"Val, dobře víš, že když se vrátíme teď, Thomas si bude chtít hned sednout na rozbor celé akce a nenechá nás alespoň další tři hodiny odejít. Pojďme k Hankovi, najezme se, pak se vrátíme domů a můžeme pokračovat v práci až do rána. Thomas o tom nemusí ani vědět, vždyť se moc nezdržíme."

Tiessa se také zatvářila nadějně. Za celý den se pořádně nenajedli a teď, když měli všechno úspěšně za sebou, se jejich žaludky začaly důrazně hlásit o slovo.

"Dobře, ale nezůstaneme dlouho."

Hank měl nejlepší pivo ve střední Revoně, a to se zdálo jako odpovídající odměna za splnění jejich poslání.

"Když se tady pán zase neopije do němoty, tak by mělo být všechno v pořádku," podotkla Tiessa.

"Čemu z toho starej se o sebe, jsi nerozuměla?" odsekl Dragan.

"Tiessa má pravdu, Draku. Budeš se krotit," řekla Vallence důrazně.

"Jako vždy, kotě, přece mě znáš," mrknul na ni Dragan a popohnal koně vpřed.

"No právě," zamumlala Vallence a vyměnila si s Tiessou temný pohled.

Obě zrychlily do cvalu. Trojice projela mezi poli a za prohlubující se tmy zamířila k hlavní cestě a pak k Místu smíření a hospodě U Kvítku.