Strážci Pečeti: 3. kapitola - Něco je špatně

Jakub se celý den nemohl zbavit myšlenek na bránu. Seděl na přednáškách s očima upřenýma na promítací plátno, ale všechno, co viděl, byla dvě obrovská černá křídla ohraničující nejhlubší tmu, jakou si člověk dokázal představit, a uprostřed ní - dva zářivé body... Byl jako na trní. Cítil potřebu někam jít a něco udělat, ale netušil kam a co.

A do toho ho ještě pořád bolela hlava.

Kolem poledne to vzdal. Chtěl si nejdřív zajít na oběd, ale sotva vešel do menzy, vzpomněl si, že na jeho kartě zbývalo jen pár korun a následný pohled do peněženky ho informoval, že není z čeho kartu dobít. Vydal se tedy s hladovým žaludkem a mizernou náladou k šatnám.

I ve svém věku stále dostával kapesné. Chtěl si sehnat brigádu, ale to mu otec zatrhl s tím, že by pak neměl čas na učení a škola je přece to hlavní. Zatímco na chodbách míjel spolužáky s telefony u uší a notebooky pod paží, přemýšlel, kolik z nich asi stále závisí na rodičích. Věděl, že ve skupině, která s ním chodila na cvičení z marketingu, pracovala přinejmenším třetina lidí na částečný úvazek a ostatní měli za sebou určitě alespoň brigády. On byl snad jediný bez pracovních zkušeností - pokud nepočítal každoroční povinnou výpomoc v otcově firmě během léta. Do té samé firmy měl nastoupit, sotva dokončí školu. Školu, kterou mu otec vybral navzdory jeho chabým protestům.

Na velké nástěnce vedle šaten visel plakát lákající studenty na veletrh pracovních příležitostí. Motto veletrhu hlásalo: Zvol si svůj život. Jakub věnoval nápisu skleslý pohled. Kéž by mohl.

Když vyšel před budovu, zjistil, že přestalo pršet. Mezi ocelově šedými mraky probleskovaly paprsky slunce a odrážely se v kalužích na chodnících. Jakub se přesto rozhodl, že vyrazí na kolo. Doma se jen otočil. Najedl se a převlékl a o chvíli později se už na Výtoni napojil na cyklostezku. Do sluchátek si pustil svůj oblíbený mix instrumentálních skladeb a svět kolem něj rázem jako by přestal existovat.

Kolo mu přinášelo pocit svobody. Jednak proto, že na něm jezdil ze své vůle a ne z otcovy, ale bylo tu i cosi v tom pohybu samotném. Když jel svým vlastním tempem, neomezený ostatními účastníky silničního provozu, cítil se tak, jak se nejspíš musejí cítit ptáci tam vysoko v oblacích, když jim vítr čechrá peří. Pravda, on radši zůstával při zemi - ve výškách trpěl závratí. Zatímco poslouchal hudbu a sledoval řeku lesknoucí se po jeho pravé straně jako zrcadlo, jeho myšlenky se opět vracely k té podivné bráně. Vzpomněl si na jednoho ze svých učitelů filosofie, který jim na úvodní hodině řekl cosi, co se mu nezvratně vrylo do paměti.

"Všichni jste sem přišli těmito dveřmi," ukázal na vchod od učebny. "Všichni víte, že za těmi dveřmi je chodba. A teď si představte, že budete odcházet, otevřete dveře a zjistíte, že tam žádná chodba není."

Jakub si dodnes pamatoval, jak se v tom okamžiku jeho představivost rozjela na plné obrátky. Většina spolužáků potlačovala úšklebky, ale jemu v mysli naskákal milion otázek a jen stěží odolal chuti zvednout se a jít ty dveře otevřít, aby se přesvědčil, jestli chodba záhadně nezmizela.

"A o tom je filosofie," pokračoval tenkrát učitel. "O zpochybňování a kladení otázek. A nejčastěji ty otázky budou začínat - co kdyby..."

Co kdyby...

Jakub teď jednu takovou filosofickou otázku nemohl dostat z hlavy - co kdyby do té tmy za bránou vkročil? Našel by tam chodbu? Nebo by tam nenašel nic?

Filosofická byla ta otázka proto, že brána samozřejmě neexistovala. Byl to jen sen. Velice realistický, ale stále sen.

A co když to sen nebyl?, ozval se zvídavý hlásek v jeho mysli.

Ale Jakub teď neměl na co kdyby... diskuse se svým imaginárním přítelem náladu. Projížďka na kole mu měla pomoct si hlavu vyčistit, ne ji zaplnit hypotézami o ničem. Navíc začínalo znovu pršet, a tak brzy na nejbližší odbočce opustil cyklostezku a zamířil na tramvaj.

Když později vracel kolo do sklepa, našel u výtahu kotě. Věděl, že patřilo sousedce, protože jí kotě nosil ze sklepa pravidelně. Přes škrábavě protesty malého dravce popadl a vynesl do druhého patra, kde zazvonil na sousedčiny dveře. Důchodkyně s černě obarvenými vlasy a tlustými indigovými linkami místo obočí ho halekavě pozdravila a poděkovala mu, přičemž ho málem porazil silný cigaretový odér.

"Není zač, rádo se stalo," odpověděl, přestože měl na jazyku, že by si kotě měla hlídat, a když se zaběhne, jít ho hledat.

Kdyby jí to byl řekl, nejspíš by o minutu později nestál před jejími zavřenými dveřmi s pytlem odpadků v ruce a slovy: "Vyhoď ještě tohle, buď tak hodný," rezonujícími v uších.

"Jo, to jsem přesně já," utrousil ke dveřím. "Ten hodný blbec odvedle."

S povzdechem znovu zamířil dolů, aby odpadky vyhodil, ignoruje hlásek, který mu našeptával, že má sousedce pytel postavit za dveře, ať si ho laskavě odnese sama.

Lebka mu pulsovala bolestí, když konečně dorazil domů. Otec se měl vrátit kolem sedmé, takže ještě zbývalo pár hodin klidu. Rychle se zul, převlékl a běžel si do kuchyně pro dva paraleny. Rozkousal je, aby rychleji začaly působit, a vypil naráz půl litru vody. Pak šel do pokoje, lehl si na postel a zíral do bílého stropu, než mu začala klesat víčka.

Probudil ho hluk, jako když něco těžkého spadne v kuchyni na zem. Otevřel oči. Že by se už otec vrátil? Za okny bylo šero. Chtěl se jít přesvědčit, ale na prahu svého pokoje se zarazil. Všiml si červené stopy táhnoucí se po dlažbě. Vypadala jako krev a začínala u dveří jeho pokoje. Jakub si dřepnul a dotkl se jí prsty. Trochu ji rozemnul, aby se přesvědčil, že je to jenom barva, ale místo toho se ještě více utvrdil v tom, že je to krev.

V uších slyšel bušit svoje vlastní srdce. Sledoval stopu pohledem. Vedla do kuchyně.

Opatrně vstal a začal se plížit chodbou. Nemohl vůbec přemýšlet, šel jako v transu, našlapoval potichu. Když vešel do kuchyně, zůstal stát na místě jako zkoprnělý. Na zemi vedle stolu leželo tělo tváří dolů v kaluži krve. Ať to byl kdokoliv, nehýbal se.

Ať to byl kdokoliv...

Najednou si všiml, že měl ty samé tmavě blonďaté vlasy ostříhané na ježka jako on sám. Ty samé džíny a to samé černé tričko.

Bez dechu k tělu přiběhl, a aniž by si dělal starosti s tím, že klečí v krvi, ho otočil.

"Ne!" vykřikl a odskočil zpět, až narazil zády do kuchyňské linky. Svezl se na zem. Bylo to jako dívat se do zrcadla - ty samé úzké rty, ty samé hnědé oči - prázdné, bez života. Mrtvola, která před ním ležela, byla jeho vlastní. Přes levou klíční kost zela obrovská krvavá rána a Jakubovi se zdálo, že viděl kus zlomené kosti. Udělalo se mu zle od žaludku.

"To je sen, to je jenom další sen," zašeptal a zavřel oči. "Chci se probudit. Chci se probudit!"

To většinou fungovalo, jakmile si už uvědomil, že spí. Ale tentokrát ne. Když oči zase otevřel, seděl stále v kuchyni na zemi celý od krve a zíral na své mrtvé tělo.

"Tohle není možné, tohle se nemůže dít," opakoval si. "Já přece nejsem mrtvý."

Hlavou se mu začaly honit šílené myšlenky. Možná opravdu zemřel a stal se duchem. Možná byl zavražděn.

Náhle se mrtvola pohnula. Ledová ruka ho křečovitě chytila za zápěstí a prázdné oči se stočily k němu.

"Damiene!"

Jakub se prudce a s náznakem hysterie vytrhl z toho sevření a tělo opět znehybnělo.

Pochopení se mu pozvolna rozlilo celým tělem. Bylo to varování. Jeho mozek si s ním zahrával. Vytvořil tuhle děsivou vidinu, aby ho varoval před tím, co se mělo stát. Se zadrženým dechem nastražil uši. Nebyl v bytě sám. Vstal. Vzal do chvějící se ruky kuchyňský nůž a otočil se zpět k černé siluetě vstupu do chodby. Kvůli šeru už skoro neviděl.

Z chodby se ozývaly divné zvuky. Jako tlapy nějakého velkého zvíře našlapující na dlažbě.

A najednou se ve dveřích objevil vlk. Obrovský, větší, než jakého kdy viděl, větší, než může jakýkoliv skutečný vlk být. Srst měl temně šedou a oči mu zeleně svítily. Odhalil ostré zuby a hluboce zavrčel. Jakub měl dojem, že se s tím zvukem otřásla celá budova až k základům. On sám to rozhodně cítil do morku kostí. Byl ochromený hrůzou. Nůž se v jeho ruce nekontrolovaně třásl. Vlk se připravil ke skoku.

Jakub se sesunul za zem. Tělo, které ještě před chvílí leželo jen kousek od něj, zmizelo. A on věděl, že to opravdu bylo jeho tělo - nebo přesněji řečeno: že to bude jeho tělo. Volnou rukou si zakryl hlavu a zavřel oči. Přál si, aby to bylo rychlé.

Vtom v zámku zachrastily klíče. Dveře zaskřípaly na dlažbě a v předsíni se ozvaly kroky, odložení klíčů na botník, zutí bot a šustění bundy. Jakub opatrně zvedl hlavu a otevřel oči. Všechno kolem vypadalo úplně normálně - až na to, že on sám seděl na zemi s nožem v ruce. Slyšel, jak otec jde chodbou ke kuchyni. Rychle vstal a hodil nůž do dřezu.

Světlo se rozsvítilo.

"Proč jsi tu potmě?" zeptal se otec místo pozdravu.

"Bolí mě hlava," zamumlal Jakub. "Jdu si lehnout," dodal a vyhýbaje se otcovu pohledu rychle zmizel.

Posadil se na postel a rozsvítil lampičku. Až teď si všiml, že je zase úplně zpocený. Sundal si tričko a frustrovaně s ním praštil o zem. Tohle už nebyly jenom špatné sny, ale plnohodnotné halucinace. Něco bylo špatně. Hodně špatně.