Barbadum: 10. kapitola - Chodbou a lesem

Ze skříně se ozvalo zvláštní klikání, jako by se za dvířky otáčelo několik ozubených koleček, a pak najednou cvak a dvířka se odemkla. Matěj je otevřel a Ála, Štěpán a dokonce i Ema se k němu semkli blíž, aby viděli dovnitř. Místo do skříně ale hleděli do nízké chodby bez oken osvícené závěsnými lampičkami, které visely z klenutého stropu. Stěny chodby byly hladké a divoce pomalované mnoha sytými barvami. Podlahu tvořila dlažba z velkých plochých šedomodrých kamenů. Jejich povrch se ve světle lampiček třpytil, jako by byl posetý hvězdami. Konec chodby se ztrácel v šeru.

Matěj nikdy neviděl divnější a současně krásnější chodbu. Když se vzpamatoval z toho úžasu, otočil se na ostatní a viděl, že ani oni se nemohli na chodbu vynadívat. Ála měla v údivu otevřenou pusu.

"Jdeme?" zeptal se jich. Z nějakého důvodu radši šeptal.

Ála se vzpamatovala a přikývla.

"Jdeme," přisvědčil Štěpán.

Matěj se otočil na Emu.

"Radši hlídej, kdyby někdo přišel," řekl spíš proto, aby jí dal možnost cítit se užitečná, než že by mu to opravdu dělalo starosti. Podle rozvrhu měla být učebna ještě další dvě hodiny opuštěná.

Ema přikývla. Stále vypadala nešťastně. Matěj se k ní ale otočil zády a vlezl do chodby jako první. Byla velmi nízká, takže musel lézt po kolenou. Slyšel, jak za ním šoupají koleny po zemi Ála se Štěpánem. Když se po několika metrech otočil zpátky, viděl Emin obrys proti oknu v otevřených dvířkách skříně. Štěpán musel lézt se skloněnou hlavou, aby jeho květák nenarážel do lampiček u stropu, a Ála se snažila si průběžně oprašovat kalhoty.

Chodba se táhla dlouho, velmi dlouho. Matěje začínala bolet kolena od lezení po tvrdé podlaze. Nikdo nemluvil. A pak se konečně ze šera před nimi vynořila dřevěná dvířka s krásnou kovanou klikou. Matěj ji s úlevou stiskl a dveře otevřel. Už se nemohl dočkat, až se pořádně protáhne. Prostor za dveřmi ale nebyl o moc vyšší než chodba. Byla to zvláštní kruhová místnost s dřevěnými stěnami, které se směrem ke stropu nakláněly dovnitř. Na zemi ležel bohatý koberec a ze stropu visel vyřezávaný lustr, z něhož dopadalo na koberec silné zlatavé světlo.

Matěj se posunul dál, aby uvolnil prostor ostatním, a všiml si dveří na opačném konci místnosti. Zamířil po čtyřech k nim, ale ve chvíli, kdy prolezl pod proudem zlatého světla z lustru, stalo se něco zvláštního. Celá místnost začala růst. Rostla a rostla, až byla najednou pro Matěje veliká tak akorát. Konečně se mohl postavit a protáhnout.

"Koukejte, co se stalo!" zvolal vesele, otočil se na ostatní a leknutím poskočil. Na druhé straně místnosti klečeli tři obři a hleděli na něj s otevřenou pusou. Matějovi chvilku trvalo, než mu došly dvě podstatné věci. Za prvé - ti tři obři byli jeho spolužáci a přátelé. Zpoza Ály a Štěpána se natahovala Ema a vypadala šokovaně. A za druhé - místnost se nezvětšila - on se zmenšil.

"Asi to udělalo to světlo," poznamenal Štěpán a zamyšleně si proud světla z lustru prohlížel.

Matěj si zacpal uši. Štěpánův hlas mu zněl jak burácení hromu.

"Pojďte za mnou," zavolal a gestem naznačil, aby ostatní světlem prošli také.

"Ne, co když to nepůjde vrátit!" zaburácela Ema a pokusila se chytit za rukáv Álu, která právě zamířila ke světlu. Ale pozdě. Ála prolezla pod lustrem na druhou stranu místnosti. Matěj fascinovaně pozoroval, jak se Ála scvrkávala a scvrkávala, až byla stejně malá jako on.

"Ty jo," poznamenala nadšeně. Potom zamyšleně udělala krok zpátky a pomalu strčila do světla špičku nohy. Její noha okamžitě začala bobtnat, jako když se nafukuje bublina.

"Ugh," udělala Ála znechuceně, rychle nohu stáhla zpátky a ta se okamžitě smrskla do stejné velikosti jako zbytek Álina těla. "Už si nikdy nebudu stěžovat, že mám velkou nohu."

"Aspoň víme, že to funguje obousměrně," pousmál se Matěj pobaveně.

Teď už Ema nic nenamítala a ona i Štěpán prolezli světlem na druhou stranu místnosti.

"Myslel jsem, že jsi nechtěla jít s námi," nadhodil Matěj, když zmenšená Ema vstala a protáhla se.

"Nechtěla," uznala Ema. Její hlas už zase zněl normálně. "Ale bude lepší, když zůstaneme pohromadě."

Matěj se na ni usmál a všichni čtyři se společně otočili ke dveřím, které vedly z místnosti ven. Teď, když byli malinkatí (dost možná stejně velcí jako skřítek) se už nemuseli krčit a lézt po kolenou, ale Matěj si připadal více zranitelný. Jejich fyzická převaha byla rozhodně pryč. Pokud by na ně přece jen Barbadum chystal nějakou lumpárnu, museli teď spoléhat čistě na svůj důvtip. Svou nejistotu na sobě ale nedal znát a vzal za kliku.

Otevřel se jim pohled na les. Ale ne ledajaký. Pěšina, která začínala u prahu dveří, byla lemovaná mechem tak huňatým, že vypadal jako peřina. Stromy, které rostly kolem, byly vysoké jako mrakodrapy - a nejen stromy. Nedaleko od nich stála muchomůrka velikosti přízemního domku, a dokonce měla dvířka a dvě malá okénka po stranách. Čížek, který se na chvilku snesl na pěšinu, aby z ní sebral větvičku, byl veliký jako poník a veverka, co seděla na větvi nad nimi a zvědavě je pozorovala, jako medvěd. Celý les bzučel a zpíval a šuměl.

Matěj, Ála, Ema i Štěpán zůstali stát na prahu dveří a jen v údivu hleděli okolo sebe.

"Ehm... jak víme, kudy máme jít?" nadhodila po dlouhé chvíli užaslého ticha Ála.

"Půjdeme po pěšině a uvidíme, kam nás zavede," odpověděl Štěpán. "Tak se aspoň neztratíme."

Ostatní souhlasili, a tak vyrazili kupředu. Šli velmi blízko u sebe. Tak blízko, že do sebe naráželi rameny. Matěj se po pár krocích otočil zpět ke dveřím, ze kterých vyšli, a zjistil, že stály na úpatí dalšího mohutného stromu. A za stromem byl opět jen les. Po chodbě, která ze stromu vedla do jejich učebny matematiky, nebylo z venku ani stopy.

Pokračovali po cestě, když Ema najednou řekla: "Podívejte," a ukázala na velký dřevěný rozcestník stojící na hranici křižovatky pěšin. Bylo na něm přibito několik šipek ukazujících různými směry. Nápisy na nich byly různobarevné a hlásaly věci jako: Vílí palouk, K bludičkám, Vodníkova tůně, U Sedmi muchomůrek, Hejkalův vrch a poslední, ale největší šipka BARBADUM. Vydali se po pěšině, na kterou šipka ukazovala. Prošli mezi několika hřiby velkými skoro jako oni sami a zastavili se na břehu potoka. Přes potok vedl dřevěný můstek a za ním na opačném břehu stál malý kruhový domek se žlutými stěnami a střechou porostlou mechem. Matěj začal být nervózní, ale přesto pokračoval dál přes most, kamínky vykládanou cestičkou lemovanou mnoha barevnými lesními květy k domku. Ostatní ho následovali. Vstupní dveře byly natřené na modro stejně jako rámy okenic, za kterými ale nebylo vidět nic než zatažené závěsy. Na dveřích visela cedule: Bartoloměj Barbadum - číslolog, básníř a lidoznalec.

"Bartoloměj?" podivila se Ála.

"Číslolog?" zamumlal Štěpán.

"Lidoznalec?" pozvedla obočí Ema.

Překvapeně jeden na druhého hleděli, ale nakonec jen pokrčili rameny a Matěj zazvonil na zvonek visící vedle dveří.

Se zatajeným dechem čekali.

"Dále," ozval se neznámý hlas.

Matěj vzal za kliku a dveře otevřel.

Uvnitř to vonělo domácími sušenkami a horkou čokoládou.

"Á, to je dost, už jsem se bál, že jste se ztratili po cestě!"

Barbadum stál u velkého kulatého stolku uprostřed místnosti v červené puntíkované zástěře a s tácem sušenek, které zjevně právě vytáhl z trouby. Matěj na něj hleděl s otevřenou pusou. Teď, když byli stejně velicí, působil skřítek ještě ošklivěji, než když byl malinkatý. Ale to Matěje nepřekvapilo nejvíc. Ani zástěra, ani sušenky, ani pět velkých hrnků horké čokolády, které stály na stole. Byl to skřítkův výraz - široký úsměv od ucha k uchu a rozzářené oči - jako by jejich návštěva byla tím nejlepším, co se mu přihodilo za velmi dlouhou dobu.