Barbadum: 2. kapitola - Dlouhá, Široká a Matěj

Matěj na papír překvapeně hleděl. Potom se podíval na Emu, ale ta mu ani mrknutím nedala najevo, že by vnímala cokoliv jiného než paní učitelku Vaňkovou, která právě třídě vysvětlovala, co budou v průběhu roku dělat. Matěj vzal papír zpod Eminých prstů a přisunul ho blíž k sobě.

"Viděl," odepsal. Chvíli zaváhal. "Ty víš, co je zač?"

Podstrčil jí papír zpátky a Ema hned začala odepisovat. Matěj si ani nevšiml, kdy si jeho odpověď přečetla. Byl nedočkavý, a tak jí koukal nenápadně pod ruku.

"Vím. Už jsme ho s Álou viděly několikrát. Jednou za čas se objeví a něco vyvede."

Matěj se natáhl po papíru, aby se jí zeptal na další podrobnosti, ale papír zmizel pod lavicí. Ve stejnou chvíli se paní učitelka Vaňková zvedla od svého stolu a začala jim rozdávat učebnice matematiky.

Ema si Matěje po zbytek hodiny nevšímala a ani skřítek se už neukázal. Matěj tedy jen znuděně sledoval výklad a čekal, až konečně zazvoní. Když se tak stalo, vyskočil ze židle první ze všech a měl sbaleno dříve, než paní učitelka Vaňková vyšla ze třídy. Doufal, že až bude mít Ema také sbaleno, řekne mu něco víc, a skutečně - Ema si přehodila batoh přes rameno a poprvé se k němu otočila čelem.

"Jdeš na oběd do jídelny?" zeptala se ho.

Matěj přikývl.

"Můžeš sedět s námi, jestli chceš," nabídla mu.

"Ehm, tak jo," pokrčil Matěj trochu rozpačitě rameny. Nebyl si jistý, jestli stát se členem Eminy holčičí skupiny bude to, po čem celý život toužil, ale na druhou stranu chtěl vědět víc o skřítkovi a byl překvapený, že ho kromě něj samotného viděl také někdo jiný.

Naštěstí jak se ukázalo, Ema neplánovala sedět u oběda s velkou skupinou chichotajících se páťaček, ale jenom se svou nejlepší kamarádkou Álou. Matěje s ní seznámila hned po skončení hodiny. Vidět Emu s Álou vedle sebe bylo legrační. Zatímco Ema byla malá a baculatá, Ála byla vysoká a hubená jak prut. Měla černé vlasy, tmavě hnědé oči a byla velmi opálená. Matějovi připadaly jako holčičí verze Dlouhého a Širokého; jen Bystrozraký chyběl.

"On ho taky vidí," dodala Ema s významným pohledem, když si Matěj s Álou vyměnili zdráhavé seznamovací úsměvy. Álin obličej se protáhl v úžasu.

"Vážně? To jsi kromě nás zřejmě jediný."

Matěj pokrčil rameny.

"Já jsem sám překvapený, že ho kromě mě ještě někdo vidí. Většinou je vidím jenom já."

Ema s Álou na něj několik vteřin hleděly v němém překvapení, než do třídy začali proudit žáci jiné třídy a Ema řekla:

"Pojďme rychle. V jídelně bude fronta."

Rozešli se tedy směrem k jídelně, která se nacházela v přízemí školy. Ema měla pravdu. Když dorazili, fronta před nimi se táhla jako had až na chodbu. Ema nechtěla ve frontě o skřítkovi mluvit v obavě, že je někdo uslyší, ale Ála byla stejně zvědavá jako Matěj, a tak jen mávla rukou:

"A co je komu do toho, o čem se bavíme?"

Matěj souhlasil.

"Co o něm víte?" zeptal se dychtivě.

"Jmenuje se Barbadum," odpověděla Ála důležitě. "Občas si pro sebe mumlá různé rýmovačky a jednou jsme to zaslechly. Bydlí v té skříni, co stojí u zdi kousek ode dveří v učebně matematiky. Tam, co má Vaňková učebnice."

"Objeví se jednou za čas," přidala se Ema, která už nevydržela jen poslouchat a chtěla ukázat, že ví tolik, co Ála. "Rád leze lidem do tašek..."

"To jsem si všimnul," poznamenal temně Matěj.

"...a občas najde někde v učebně něco, co se mu líbí, a tak si to odnese do té skříně," pokračovala Ema.

"A taky se občas hrabe v odpadkovém koši," dodala Ála se špatně potlačeným smíchem.

Matěj čekal, jestli toho bude víc, ale obě holky na něj už jen hleděly a čekaly na jeho reakci.

"To je všechno?" zeptal se zklamaně, a když viděl jejich ublížené výrazy, rychle dodal: "Chci říct... zkoušely jste s ním mluvit nebo tak?"

Ema na něj vytřeštila oči a pak si vyměnila nevěřícný pohled s Álou.

"Zbláznil ses?" řekla Ála s výrazem, jako by si nebyla jistá jeho duševním zdravím. "Co kdyby ho to vyprovokovalo?"

"K čemu?" nechápal Matěj.

Holky si opět vyměnily pohledy, ale ani jedna z nich neodpověděla. Nakonec Ema jen pokrčila rameny.

"Kdo ví, co se mu honí hlavou. Jednou nechal spadnout tu velkou nástěnku vzadu v učebně," řekla významným tónem, jako by to mluvilo za vše.

Ála chtěla ještě něco dodat, ale to už se fronta pohnula rychle kupředu a Ema se natáhla pro tác a příbory. Ani jeden z nich už nepromluvil, dokud se neposadili k prázdnému stolu pod okny ve vzdáleném rohu jídelny. Matěj si s povzdechem prohlédl polévku. Na jejím povrchu se líně houpala mastná oka připomínající čočky do dalekohledu. Špenát ve vedlejším talíři měl barvu, jako by ho někdo už jednou použil, knedlíky i maso měly okoralé okraje a skleslý salát ve skleněné misce v rohu Matějova tácu vypadal, že by si zasloužil dovolenou. Možná se taky musel v létě stěhovat, a tak mu na ni nezbyly peníze.

"Není to zbytek toho pudinku, co jsme měli před prázdninami jako dezert?" ušklíbla se pobaveně Ála při pohledu na Emimy buchtičky se šodó. Ona sama si vybrala těstoviny s hnědou omáčkou neznámého původu.

"Pravděpodobně," přisvědčila Ema.

Sotva se s nevelkým nadšením všichni tři pustili do jídla, otočila se Ála znovu na Matěje a zeptala se:

"Počkej, jak jsi to myslel, že je většinou vidíš jenom ty? Ty už jsi nějaké dřív viděl?"

Matěj zaváhal. Přeskočil pohledem z Ály na Emu, která ho sledovala vykulenýma očima zvětšenýma ještě svými brýlemi a se lžící polévky na půli cesty k puse. Byl za poslední roky tak zvyklý o těchto věcech mlčet, že mu jeho instinkt radil všechno popřít a pokračovat v konzumaci olejnaté polévky jakoby nic. Ale nebyla by to škoda teď, když konečně narazil na někoho, kdo vidí, co vidí on? I když to byly dvě holky, které vlastně vůbec neznal a nic o nich nevěděl...

"Vy jste kromě něj žádné jiné bytosti neviděly?" odpověděl vyhýbavě otázkou ve snaze získat víc času na rozmyšlenou.

"Chceš říct, že jsi viděl i něco jiného než skřítky?" opáčila ihned Ema a sledovala ho pronikavým a možná i trochu pochybovačným pohledem.

Matěj pokrčil rameny.

"Možná."

"Jak možná?" opřela se do něj Ála nespokojeně. "Buď jsi je viděl, nebo ne."

Atmosféra u stolu teď byla hustší než šodó na Emině talíři. Užaslé pohledy obou holek byly ty tam a vystřídalo je podezření. Matěj si uvědomil, že si obě teď myslí, že je vodí za nos. Sáhl do batohu a vytáhl z něj starý notýsek s pevnými deskami. Se zadrženým dechem ho položil na stůl. Ema se po něm okamžitě natáhla, zatímco Ála se jen nepřátelským tónem zeptala:

"To je co?"

"To jsou obrázky všech bytostí, co jsem zatím viděl," odpověděl Matěj a cítil, jak se červená. Měl pocit, jako by právě s Emou a Álou sdílel svá nejhlubší tajemství. Nikomu svůj notýsek ještě neukázal. Nikdy.

Holky sklonily nad notýsek hlavy a mlčky ho prolistovaly. Matěj napůl čekal, že až skončí, podívají se na něj a dostanou záchvat smíchu. Ale to se nestalo. Místo toho Ema užasle řekla:

"Tohle všechno jsi VIDĚL?"

"Zas tolik toho není," zamumlal Matěj v rozpacích.

"Na vlastní oči?" doplnila Ála stále trochu skepticky.

"Ne, na cizí," odsekl Matěj a zase Emě z rukou notýsek vzal, aby ho uklidil zpátky do batohu. Když na něj i potom obě holky stále hleděly, pokrčil nervózně rameny.

"To je všechno," řekl, i když si sám nebyl jistý, co tím vlastně myslel.

"Páni," udělala Ema a poprvé se usmála. "Já jsem nikdy nic jiného, než toho našeho skřítka neviděla."

"Tys vážně viděl jednorožce?" zeptala se Ála. Její hlas zněl napůl útočně a napůl zklamaně - jako by to byla Matějova vina, že ona žádného nikdy neviděla.

"Jednou u nás v lese. Teda tam, kde jsem předtím bydlel," dodal, když si uvědomil, že už to vlastně nebylo u nás. Ta myšlenka mu připadala depresivní.

"Já bych taky chtěla vidět jednorožce," zamumlala Ála skleslým tónem.

A tím se veškeré napětí, které mezi nimi předtím nastalo, vypařilo. Holky se ho začaly vyptávat na všechny bytosti, které v jeho notýsku objevily - kromě jednorožců také lesní skřítky, víly a duchy. Matěj jim toho většinou nemohl říct víc, než kde a kdy je viděl, ale jim to stačilo. Po obědě se společně vydali do šatny, a protože bydleli každý na opačnou stranu, ještě chvíli stáli na chodníku před školou a povídali si o všem možném.

Řeč došla i na to, proč se Matěj vlastně s rodiči přestěhoval do Prahy.

"Táta tady začal pracovat," řekl s pokrčením ramen. "Nejdřív tady byl v týdnu sám a domů jezdil na víkendy. Ale to bylo hloupé, skoro jsme ho neviděli a doma pak byl unavený. Ani s námi nechtěl jezdit na výlety. Pořád jenom ležel na gauči. Tak jsme se radši přestěhovali sem."

"A nestýská se ti?" zeptala se Ála.

"To je jedno. Už jsme tady, tak co?" odpověděl Matěj. Chtěl se tvářit hrozně nad věcí, ale jeho tón zněl smutně jemu samému.

"Tady je to taky fajn," řekla Ema povzbudivě. "Až si trochu zvykneš, určitě se ti tu bude líbit."

Matěj sice Emino přesvědčení nesdílel, ale oceňoval její snahu. Usmál se a přikývl.

Když se chvíli nato rozloučili a vydali se každý na jinou stranu ke svým domovům, měl Matěj zvláštní pocit - jako by vážil míň než obvykle, nebo jako by ho něco nadnášelo. Napadlo ho, že takhle se asi cítili astronauti na Měsíci. Ještě toho rána se bál, že si zde nenajde kamarády. A teď věděl, že v jejich učebně matematiky žije skřítek, a navíc našel dvě holky, které ho viděly také. Stále sice doufal, že Ema s Álou nebudou jediné, s kým v nové škole najde společnou řeč, ale i tak - asi se dalo říct, že teď měl dvě nové kamarádky - jednu dlouhou, a jednu širokou, ale vlastně docela fajn holky.