Barbadum: 3. kapitola - Špenát s vejcem

Druhý den šel Matěj do školy v podstatně lepší náladě. Za prvé už nemusel jít v doprovodu svého zákonného zástupce (tedy mámy), a za druhé už aspoň věděl, že tam nebude tak docela sám. Potíž ale byla v tom, že holky byly dvě, takže na všech ostatních hodinách kromě matematiky seděly v lavici spolu. Matěj sice teď obsazoval lavice hned za nimi, ale stejně si připadal tak trochu odstrčený. Když ne jako páté kolo u vozu, tak jako třetí kolo u koloběžky. Alespoň o přestávkách si povídali a holky ho postupně zasvětily do všeho, co si žáci povídali o učitelích i o sobě navzájem. Matějovi to po chvíli už šlo jedním uchem tam a druhým ven, a upřímně obdivoval, že si to vůbec všechno pamatovaly.

Jenom na matematice byla situace obráceně. Matěj seděl vedle Emy a Ála se na ně o přestávce otáčela z lavice před nimi, aby si mohli povídat. Právě když Ema vyprávěla o jejich poslední škole v přírodě, kde jejich třídní učitel Vondrous (kterému z legrace říkali Želvoun) narazil čelně do stromu, zatímco žáky při vycházce upozorňoval na zajímavá fakta z české literatury pojící se s místem, kde se právě nacházeli, Ála se najednou vyklonila stranou, aby viděla za Matěje. Matěj se otočil, aby zjistil, co ji tak zaujalo.

"... a představ si, že si vyrazil jeden přední zub," pokračovala Ema, než si všimla, že ji Ála ani Matěj neposlouchají. Zmlkla uprostřed věty a sama se otočila. Byla jedna z posledních. Většina třídy už přihlížela, jak se Bořek Hlaváček s Alešem Šálou, dva kluci, které na pondělní hodině matematiky paní učitelka Vaňková rozesadila jako první (než si Matěj zapamatoval jejich jména, nazýval je v duchu troll jedna a troll dvě), zastavili u poslední obsazené lavice v prostřední řadě. V ní seděl sám Štěpán Veselý. Matěj si ho všiml hned během prvního dne kvůli tomu, co mu rostlo na hlavě - hustá změť světlých kudrnatých vlasů trčela kolem dokola do všech směrů a on díky ní vypadal, jako by mu někdo posadil na hlavu květák. A jeho příjmení k němu rozhodně moc nesedělo. Matěje napadlo, že už dlouho neviděl nikoho, kdo vypadal míň vesele než Štěpán. Možná to bylo tím, že měl bledou, pihovatou kůži, která měla nezdravě nazelenalý nádech - a nebo za to mohl jeho výraz v obličeji, který naznačoval, že by se Štěpán ze všeho nejradši někde natáhl a usnul.

Zrovna teď Štěpán seděl... nebo spíš ležel... na své židli napůl zasunutý pod lavicí a četl si knihu.

"Tak co, Špenáte, co máme dneska ke svačině?" zahlaholil s ošklivým úsměvem Bořek, zatímco se Aleš natáhl pro pytlík ležící uprostřed lavice vedle Štěpánova penálu. Štěpán se po něm vrhl, ale pozdě. Aleš rychle pytlík shrábl do své gorilí ruky, otevřel ho a začal si prohlížet jeho obsah.

"Chleba s máslem a vajíčkem," řekl hlasem, který jasně naznačoval IQ tykve.

"Na vajíčko pozor, Špenáte, budeš mít vysoký cholesterol," zašklebil se Bořek. Vzal si od Aleše dva tenké krajíce chleba spojené do sendviče, otevřel je a vybral z nich vajíčka. Potom si je demonstrativně položil do pusy, zatímco celá třída mlčky přihlížela. Matěj vyskočil na nohy.

"Nechte ho na pokoji!" řekl rozhodně a vyrazil ke Štěpánově lavici.

Bořek se na něj udiveně otočil a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Matěj zatím došel až těsně k nim a zastavil se před Bořkem s rukama založenýma na prsou. Zblízka Bořek vypadal trochu větší, než Matěj čekal, ale už nehodlal ustoupit.

"Starej se o sebe," obořil se na něj Aleš a strčil do něj tak, že Matěj musel udělat krok zpátky, aby neztratil rovnováhu. Bořek ale svému kumpánovi hned položil ruku na rameno a řekl:

"Jen klid, on ještě neví, jak to tady chodí."

Aleš se hloupě uchechtnul a Bořek se otočil na Matěje.

"Tady Štěpán se s námi občas dělí o svačinu, abysme neměli hlad, viď, Špenáte?"

Štěpán dál seděl na své židli a mlčel, ale probodával Bořka pohledem. Aleš se zasmál.

"Ty bys spíš měl držet dietu, už tak vypadáš jako pr..."

Hlasité cvakání podpatků, které se ozvalo z chodby, ho přerušilo uprostřed slova. Bořek se k němu naklonil blíž a výhrůžně zavrčel:

"Pokračování příště."

Potom se on i Aleš otočili na patě a zamířili na svá místa. Matěj také spěchal do lavice. Když paní učitelka Vaňková vešla do učebny, byla celá třída spořádaně na svých místech.

Hodina Matějovi plynula šnečím tempem. Nejdřív se každou chvíli pokradmu rozhlížel v naději, že zahlédne skřítka, a když se tak nestalo, začal si nenápadně do sešitu na výpočty kreslit jeho podobiznu. Tedy myslel si, že nenápadně - přesně do chvíle, kdy ho Ema šťouchla do žeber a on zjistil, že nad ním paní učitelka Vaňková stojí s výrazem, který by zastavil rozjeté Pendolino. Její oči přeskočily na stránku, kde se místo výpočtů vyjímala skřítkova podobizna. Matěj polkl. Nedivil by se, kdyby jeho sešitu vyrašily nožičky a utekl se někam schovat.

"Asi sis spletl hodinu, tohle není výtvarná výchova," poznamenala paní učitelka ledovým hlasem, vzala jeho sešit a bez okolků z něj stránku vytrhla. "Na konci hodiny mi přineseš sešit ukázat a budeš v něm mít vypočítané všechny příklady, na kterých pracujeme."

Řekla to tónem, který jasně ukazoval, že jiná varianta zkrátka neexistuje. Matěj strnule přikývl a sledoval ji, jak se otočila, prošla mezi zadními lavicemi, vyhodila jeho kresbu do odpadkového koše, a potom se vrátila zpátky ke svému stolu.

Až v tu chvíli zjistil, kolik příkladů už vlastně od začátku hodiny měli spočítat a začaly mu vstávat vlasy na hlavě při pomyšlení, že to už nedohoní. V tu chvíli (jako by mu četla myšlenky) mu Ema s tichým povzdechem nenápadně přistrčila blíž svůj sešit. Matěj začal vděčně její výpočty opisovat, aniž by třeba jen na vteřinu zapochyboval, že jsou správně. Když ho začala chytat křeč do zápěstí, na chvilku přestal a ruku si protáhl. Pohyb, který zahlédl koutkem oka, okamžitě upoutal jeho pozornost. Otočil se a viděl, jak skřítek vytáhl z odpadkového koše jeho kresbu. Podíval se na ni a na jeho legračním obličeji se objevil nanejvýš spokojený výraz. Jeho rty se roztáhly od ucha k uchu a mezi nimi se objevily dvě řady zubů jako korálků. Potom papír pečlivě narovnal a zamířil s ním zpět ke skříni. Cestou z něj vůbec nespouštěl oči a nesl ho před sebou jako největší vzácnost. Matěj se za ním díval ještě chvilku poté, co za sebou skřítek zavřel dvířka skříně, a když se nic dalšího nedělo, vrátil se urychleně zpátky k výpočtům.

Na konci hodiny měl všechny - i když ty poslední byly psané tak nečitelně, že ho paní učitelka zrovna tak mohla podezírat, že si trénoval japonské kaligrafické písmo. K jeho úlevě ale zřejmě usoudila, že nejde o kaligrafii, ale skutečně o výpočty, a s přikývnutím mu sešit vrátila.

"Příště se věnuj na hodině matematiky matematice," dodala s přísným, ale už o něco vlídnějším pohledem. Matěj přikývl a spěchal si uklidit věci. Byl v učebně poslední (dokonce i Ema s Álou už odešly) až na Štěpána, který se z nějakého důvodu se svými věcmi loudal. Dokonce i paní učitelka Vaňková byla sbalená dřív než on a odešla ze třídy právě ve chvíli, kdy Matěj míjel Štěpánův stůl.

K jeho překvapení Štěpán zachytil jeho pohled a nadechl se. Matěj se zastavil.

"Díky," řekl Štěpán s rozpačitým výrazem. "Za to předtím."

"Není zač," pokrčil Matěj rameny. "Jsou to pitomci."

Štěpán pokýval hlavou a potom dlouhou chvíli mlčeli, než Matěj nadhodil: "Rád čteš?" a ukázal na knížku ve Štěpánově ruce.

Štěpán přikývl, ale neřekl nic. Matěj usoudil, že víc slov už asi ze Štěpána nedostane a zrovna se chystal vymluvit, že už musí běžet, když se k jeho překvapení otevřela dvířka od skříně na učebnice. Skřítek vylezl ven a suverénně zamířil k učitelskému stolu.

"Na stěnu vedle okna - tam se bude nejlíp vyjímat," přemýšlel nahlas a potom zpěvným hlasem dodal:

"Já jsem fešák, je to znát,

pochválím se zvesela.

Na co si na skromnost hrát?

Ta mi dobře nedělá."

Když došel ke stolu, otevřel jeden šuplík, potom druhý a nakonec i třetí. V něm našel, co hledal - malou krabičku připínáčků. Znovu všechny šuplíky zavřel a s krabičkou v ruce spokojeně zamířil zpátky do skříně. Matěje se Štěpánem si ani nevšiml.

Sotva za ním dvířka skříně zapadla, Matěj se vzpamatoval. Přiskočil ke skříni a vzal za dvířka, ale ta se ani nepohnula - skříň byla zamčená. Zklamaně zabručel a otočil se na Štěpána, který ho zamračeně sledoval.

"Ty ho taky vidíš," uvědomil si Matěj. Byl si jistý, že Štěpán sledoval skřítka na cestě ke stolu úplně stejně jako on sám.

"Koho? Nic jsem neviděl," zamumlal Štěpán. Matěj se zamračil. Byl si jistý, že mu Štěpán lhal. Než ale mohl cokoliv říct, zazvonilo a oba museli spěchat na další hodinu. Štěpán už mu nedal šanci, aby na něj Matěj znovu promluvil.

Když doběhli s vyplazeným jazykem do učebny hudební výchovy, za katedrou již trůnila mohutná učitelka s krátkými černými vlasy a kulatým, dobrosrdečným obličejem. Věnovala jim jeden na oko káravý pohled a pokračovala ve svém výkladu toho, co budou v průběhu roku probírat, zatímco se oni dva co nejtišeji usazovali do lavic. Výhodou učebny hudební výchovy bylo, že lavice stály sražené k sobě a nebyly mezi nimi uličky. Díky tomu mohl Matěj sedět hned vedle Emy s Álou a při první příležitosti (tedy když se začaly rozdávat zpěvníky) jim šeptem vylíčit, co se po jejich odchodu v učebně matematiky přihodilo.

"To se mi nechce věřit, že by ho viděl taky," odfrkla pochybovačně Ála, která vypadala, že pokud by to byla pravda, brala by to jako urážku na cti.

"Ani mně ne," přidala se Ema opatrně. "Ale na druhou stranu, kdyby ho viděl, asi by mi o tom stejně neřekl. Známe se od školky," dodala na vysvětlenou pro Matěje, "ale poslední dobou už se moc nebavíme."

"Špenát se nebaví s nikým," podotkla Ála a pohrdavě mávla rukou.

"Proč mu tak říkáte?" zeptal se Matěj.

"Všichni mu tak říkají," pokrčila Ála rameny.

Matějovi to sice nepřipadalo jako dostatečný důvod, ale neřekl už nic. Přemýšlel. Bylo možné, že se spletl? V té chvíli si byl zcela jistý, že Štěpán skřítka viděl, ale co když se mu to jenom zdálo? Možná si tolik přál, aby k jejich malé skupince přibyl aspoň ještě jeden kluk, že si to nakonec celé vymyslel. Napadla ho nepříjemná myšlenka. Pokud se mu to opravdu jenom zdálo a Štěpán ve skutečnosti nic neviděl, musel si teď myslet, že Matějovi hrabe. Po očku se na Štěpána podíval. Seděl jako obvykle napůl zasunutý pod lavicí a Matěj jasně viděl, že měl na kolenou nenápadně otevřenou knížku.