Barbadum: 4. kapitola - Explozivní psaní

Zbytek týdne proběhl v klidu. Při hodinách matematiky se už nic zajímavého neodehrálo, až na to, že jim paní učitelka Vaňková rozdala opravené opakovací písemky z první hodiny a Matěj ke svému nezměrnému úžasu zjistil, že dostal dvě mínus. Ema, která měla známku přesně o stupeň lepší, a přesto vypadala nespokojeně, nedokázala jeho radost pochopit, dokud jí nevysvětlil, že očekávat přinejlepším čtyřku. Nakonec jen pokrčila rameny a dál zamračeně hleděla na malé minus u své jedničky.

Matěj teď zkoušel nenápadně otevřít skříň na učebnice vždy, když kolem ní procházel, ale bez úspěchu. Skříň zůstávala pevně zamčená. Po čtvrteční dvouhodinovce se mu ovšem zdálo, že ze skříně uslyšel tiché zachechtání, když vzal za dvířka v dalším marném pokusu.

"Měl bys ho nechat být," zamračila se na něj káravě Ema, když s ní a Álou tento dojem sdílel. Ale Matěj ji nehodlal poslechnout. Chtěl o skřítkovi vědět víc. Všichni ostatní skřítci a podobné bytosti, s nimiž se zatím setkal, vždy zmizeli jen krátce na to, co se objevili. Matěj měl sotva čas si je prohlédnout, natož se s nimi dát do řeči. Barbadum byl první, kterého zahlédl více než jednou, a navíc mohl doufat, že se s ním dříve či později setká znovu. Takovou příležitost si nehodlal nechat ujít.

Najednou tu byl pátek a i ten utekl jako voda. Poslední byla výtvarná výchova, kdy Matěj seděl u velkého obdélníkového stolu s Emou, Álou a Štěpánem, kterého k nim učitelka posadila, protože po rozdělení celé třídy do skupin zůstal na ocet, a společně kreslili plakát zobrazující město. Ála je všechny organizovala, Ema zodpovědně vykreslovala všechny detaily jednotlivých domů, Matěj popustil uzdu své fantazii a vyřádil se na mracích nad městem a Štěpán vybarvoval a při tom mlčel. Nikdo ho do rozhovoru nenutil, ostatní tři se dobře bavili i bez něho.

Jak se ale hodina blížila ke konci, začal Matěj propadat chmurám a chvíli mu trvalo, než si uvědomil proč. Víkend, který měl před sebou a na který by se za jiných okolností těšil, pro něj teď znamenal dva dny, kdy bude doma s rodiči - bez přátel, bez skřítků... Ema s Álou se těšily, jak spolu vyrazí k Ále na chatu, a Matěj dostával pomalu křeč do obličeje, jak se snažil usmívat a sdílet jejich nadšení.

"A co budeš o víkendu dělat ty?" zeptala se ho Ema, když zazvonilo a všichni tři se společně vydali do jídelny (Štěpán zamumlal cosi, co měl zřejmě být pozdrav a vytratil se).

"Asi se budu učit," mávl Matěj rukou. "V pondělí budeme zase psát z matiky. A možná, že rodiče budou chtít někam jít," uvažoval. Snažil se působit děsně nad věcí a zdálo se mu, že Ála mu to zbaštila, ale u Emy si nebyl jistý. Přišlo mu, že se na něj tak zvláštně dívá - jako kdyby ho studovala. Radši se otočil k Ále a začal se s ní bavit o první věci, která ho napadla - o Štěpánovi a jeho nemluvnosti. Ema se k jejich rozhovoru brzy přidala a toto téma jim vydrželo po celý oběd. Před školou se s nimi pak Matěj rozloučil v rádoby veselém duchu a popřál jim, ať si to na chatě užijí.

Víkend byl přesně takový, jaký Matěj očekával. Příšerný. A skutečnost, že nebe bylo bez mráčku a vzduch příjemně prohřátý od podzimního sluníčka, na tom nemohla nic změnit. Matěj měl celé dva dny špatnou náladu, nudil se a nic mu nebylo po chuti. Máma se ho pokusila několikrát vytáhnout ven - na procházku, do kina, do aquaparku, kamkoliv...

"Teď ne. Možná jindy. Až příště," odpovídal Matěj na každý její návrh. Nakonec se ho zeptala, jestli si chce o něčem popovídat, na což jí odpověděl, že se musí učit a šel se zavřít do pokoje. Ale neučil se. Ležel na posteli a s hlasitě puštěnou hudbou zíral do stropu. Jediné, co za víkend udělal, bylo, že si v sobotu večer nakreslil skřítkovu podobiznu do svého notýsku.

Přestože nic nedělal, šel v neděli spát utahaný, jako kdyby od rána do večera kácel stromy. Na písemku z matematiky se nepřipravil.

Po příchodu do školy se jeho nálada rázem zlepšila. Výrazně k tomu přispěla skutečnost, že Ema s Álou byly zjevně rády, že ho vidí. Ema na něj zamávala, sotva vešel do třídy, a ona i Ála nezavřely pusu, dokud nezazvonilo. Matěj byl zvědavý, co o víkendu dělaly, ale protože se on sám nejen nepřipravil na písemku z matematiky, ale také zapomněl, že dostali úkol, musel teď narychlo dopočítávat příklady o přestávce. Ála mu chtěla půjčit svůj sešit na opsání, ale Ema jí to zatrhla.

"Jen ať si to spočítá, jinak bude pokaždé spoléhat na to, že to bude mít bez práce," řekla tak rozhodně, že Matěj ani Ála se neodvážili nic namítat.

Matěj nakonec všechno dopočítat stihnul a před začátkem hodiny matematiky mohl paní učitelce Vaňkové položit svůj sešit na stůl s klidným srdcem. Navíc už se také cítil výrazně lépe připravený na písemku a opravdu, když se po deseti propocených minutách vrátil zpátky na své místo vedle Emy, měl ze svého výkonu poměrně dobrý pocit.

Právě ho napadlo, že už se skřítek dlouho neukázal, když se stala velmi divná věc. Zatímco přemýšlel, zatáhl za zip na svém penálu a jeho penál explodoval. Bylo to, jako by ho někdo nacpal dynamitem. Všechny Matějovy tužky, propisky, fixy, guma a ořezávátko vystřelily do prostoru mezi lavicemi a rozkutálely se všemi směry. Guma odskákala úplně na opačný konec učebny. Nastalo hrobové ticho. Všichni v místnosti hleděli na Matěje, který okamžitě zčervenal jak ředkvička. Dvojice holek, co seděly v první řadě, se klátila v tichém záchvatu smíchu. Pár lidí na něj vrhalo posměšné pohledy. Paní učitelka Vaňková pozvedla obočí. Zjevně se jí nedostávalo slov.

"Pardón," vyhrkl Matěj strnule. Vůbec nechápal, jak se to mohlo stát. Paní učitelka mu gestem naznačila, ať si obsah svého penálu posbírá, a pokračovala ve výkladu zvýšeným hlasem, aby ostatní pochopili, že představení skončilo a je čas se vrátit k matematice.

Matěj začal lézt učebnou po kolenou a sbíral. Bořek mu odkopl jednu tužku daleko do protějšího rohu, a když se na něj Matěj zamračil, se škodolibým úsměvem zašeptal: "Promiň."

Bylo to tak trapné a ponižující. Posbírat celý obsah penálu mu zabralo několik dlouhých minut, které mu připadaly jako hodiny. Cítil, jak ho jeho spolužáci po očku pozorují a někteří se mu bezostyšně smáli přímo do očí. A nebyli jediní. Matěj si zničehonic všiml, že dvířka skříně byla pootevřená a ze škvíry mezi nimi se na něj zubila skřítkova ježatá hlava. Ihned pochopil, odkud vítr vane. Udělal na skřítka sprosté gesto, o němž jeho rodiče ani neměli tušení, že ho Matěj zná (paní učitelka Vaňková naštěstí zrovna psala na tabuli), ale skřítek se jen zasmál a zmizel ve skříni.

Teď už měl Matěj skoro všechno posbírané. Chybělo mu jen pár fixek ležících poblíž Štěpánovy lavice. K jeho překvapení Štěpán slezl za židle a pomohl mu je sesbírat.

"Nic si z toho nedělej," řekl mu potom šeptem. "To se může stát každému."

"Já za to ale nemůžu," zasyčel na něj Matěj rozhořčeně, ale hned toho zalitoval. Štěpán to nakonec myslel dobře. O něco smířlivěji dodal: "To ten skřítek."

Štěpán se zamračil, ale neřekl nic a Matěj mu poděkoval a vrátil se zpátky do své lavice. Sotva otevřel penál, aby vše vrátil na místo, všiml si, že v jednom z gumových poutek byla vložená rulička papíru. Vytáhl ji a rozvinul. Černým inkoustem a ozdobným krasopisem na ní stála tato slova:

Kdo strká nos tam, kam nemá,

a sleduje zpovzdálí,

vysoká ho čeká cena,

neb se jednou popálí.

Matěj si je přečetl dvakrát, než šťouchl do Emy a nenápadně jí pod lavicí papír podal. Ema k němu sklopila oči, zatímco se tvářila, že si dělá poznámky do sešitu, a potom natáhla nohu a jemně šťouchla do zad Álu sedící před ní. Ála se opřela do židle a stočila levou ruku tak, aby za svým opěradlem mohla Emě nastavit dlaň. Ema jí do ní rychle papírek vložila a Álina ruka okamžitě zmizela. Celá tato výměna trvala ani ne dvacet sekund a nikdo kromě Matěje si jí nevšiml.

Po skončení hodiny se všichni tři loudali, aby mohli v učebně zůstat poslední a v klidu celý incident probrat.

"Říkala jsem ti, že ho nemáš provokovat," připomněla mu Ema, když všichni tři znovu sklonili hlavy nad vzkazem od skřítka.

"Takže si za to můžu sám?" pozvedl Matěj pobouřeně obočí.

Ema se nadechla k odpovědi, ale Ála do ní strčila loktem, rychle schovala papírek se vzkazem od skřítka do kapsy a hlasitě řekla:

"Co chceš, Špenáte?"

Matěj si vůbec nevšiml, že Štěpán stál přímo za nimi, a to nejspíš už hezkou chvíli. On i Ema se otočili. Štěpán se zdál být zaskočený Áliným útočným tónem.

"Ehm," začal nejistě, "chtěl jsem mluvit s Matějem."

Matěj se otočil na Álu, natáhl ruku a nastavil dlaň. Ála se zamračila, ale potom neochotně vytáhla z kapsy vzkaz a položila ho Matějovi do dlaně. Matěj ho rozbalil a podal Štěpánovi.

"To pro případ, žes mi předtím nevěřil," řekl na vysvětlenou.

Štěpán přejel vzkaz pohledem a odpověděl: "Já jsem ti věřil. Viděl jsem ho během písemky, jak něco dělá s tvým penálem."

"Já jsem ho neviděla," namítla Ema okamžitě. "A ten penál byl na lavici hned vedle mě."

Štěpán pokrčil rameny, ale nic neřekl.

"Takže ho taky vidíš," shrnul Matěj a důrazně při tom na Štěpána hleděl. Byl odhodlaný z něj dostat doznání tady a teď.

Štěpán přikývl. Ála si založila ruce na prsou. Vypadala uraženě.

"Proč jsi nikdy nic neřekl?" vytřeštila na něj oči Ema.

"Abyste se mi smály?" zamumlal Štěpán.

"Proč bysme se ti měly smát?" nechápala Ema.

"Proč? Špenáte?" napodobil Štěpán velmi přesně Álin hlas a věnoval jí letmý pohled.

"To je přece jen legrace," namítla Ála a s úsměvem mávla rukou. Matějovi se ale zdálo, že jí trochu zčervenaly tváře studem.

"Pro koho?" opáčil Štěpán a podíval se Ále přímo do očí.

Trapné ticho, které nastalo, by se klidně mohlo táhnout do nekonečna, kdyby se Matěj nerozhodl Álu zachránit.

"Když ti nebudeme říkat Špenáte, půjdeš s námi na oběd?" zeptal se Štěpána. K jeho překvapení Štěpánovi zacukaly koutky a poprvé se trochu usmál. Pokrčil rameny a přikývl.