Barbadum: 5. kapitola - Liga bystrozrakých

Od chvíle, co Štěpán přiznal, že skřítka taky vidí, a Ála mu navíc skutečně přestala říkat Špenáte, získala jejich skupinka dalšího plnohodnotného člena. Štěpán teď s nimi chodil každý den na oběd, a co bylo ještě lepší - seděl s Matějem v lavici na všech hodinách kromě matematiky, kde měli stále zasedací pořádek daný od paní učitelky Vaňkové.

Matěj v minulosti z Álina a Emina vyprávění nabyl dojmu, že Štěpán nemluvil, protože neměl co říct, a neměl přátele, protože byl nudný. Sám ale zjistil, že nic nemohlo být dál od pravdy. Teď, když spolu trávili ve škole tolik času, se Štěpán rozpovídal a Matěj byl velice překvapený, o čem všem Štěpán dokázal mluvit. Měl obrovský rozhled, přečetl snad desetkrát víc knih než on sám a byl chytrý. Na hodinách se nikdy nehlásil, ale téměř vždycky znal odpověď, a několikrát Matěje zachránil nenápadným napovídáním. Matěj se nemohl ubránit dojmu, že se s ostatními Štěpán nebavil zkrátka proto, že mezi ně nezapadal (to znal ostatně velmi dobře z vlastní zkušenosti), a tak se raději držel v ústraní.

Nakonec dokonce vyšlo najevo, že Štěpán viděl skřítka skoro každou hodinu matematiky, tedy mnohem častěji než Ema s Álou. Když se ho Matěj zeptal, čím to může být, pokrčil rameny a řekl:

"Možná prostě jen víc dávám pozor, co se kolem mě děje."

Matěj pochopil, že v této skromné odpovědi se skrývalo víc pravdy, než bylo na první pohled patrné. Štěpán byl totiž opravdu vnímavý. Vnímavější než Ema a rozhodně mnohem vnímavější než Ála, která občas svým jednáním připomínala buldozer.

Během několika následujících dnů se z Matěje a Štěpána stali dobří přátelé. Přišlo to docela nenápadně a Matěj si to uvědomil až ve chvíli, kdy se ráno probudil a ke svému zděšení i úžasu zjistil, že se do školy opravdu těší - to bylo něco, co se mu nestalo snad od první třídy. Přistihl se také, že ve volných chvílích přemýšlí, jak by se jejich skupinka mohla jmenovat. Před ostatními se to sice ještě neodvážil zmínit, ale měl dojem, že by si nějaké jméno zasloužili. Zatímco ležel večer v posteli a sledoval žluté světlo, které na strop vrhala auta projíždějící ulicí před domem, honily se mu hlavou různé varianty - Krotitelé skřítků, Asociace přátel dobrých skřítků a jiných bytostí a jako poslední (snad ho inspirovalo, že stále viděl Álu s Emou tak trochu jako Dlouhou a Širokou) - Liga bystrozrakých. Při téhle myšlence musel zabořit obličej do polštáře, aby nedostal záchvat smíchu.

Všechno bylo téměř dokonalé. Matěj měl kolem sebe konečně kamarády, kteří viděli svět podobně jako on. Jenže na rozdíl od něj hodlali jen tiše přihlížet a to jemu nestačilo. V pátek při výtvarné výchově a potom v průběhu celého oběda se Matěj dohadoval s Emou o tom, co by teď měli podniknout dál. Ála se Štěpánem mlčky této výměně přihlíželi.

Matěj byl přesvědčený, že je potřeba jednat.

"Musíme mu ukázat, že se ho nebojíme - že se nenecháme zastrašit," řekl už poněkolikáté, když se posadili v jídelně ke svému obvyklému stolu v rohu pod okny.

"Tím ho jenom ještě víc vyprovokujeme," zavrtěla hlavou rozhodně Ema. "Už jsi dostal jedno varování. Chceš další explodující penál? Nebo příště rovnou celý batoh?"

Matěj se při té vzpomínce zašklebil, ale nenechal se zviklat.

"Jestli je tohle to nejhorší, co dokáže, tak jsem v klidu," mávl suverénně rukou.

"Myslím, že ho podceňuješ. To bych na tvém místě nedělala."

"A co bys dělala? Nic?"

Ema přikývla.

"Když ho budeme ignorovat, přestane ho to bavit," odpověděla velmi sebejistým tónem.

Matěj měl pocit, že mohla mít pravdu. A to byl (ačkoliv to nechtěl dát na sobě znát) ten hlavní důvod, proč tímto směrem nechtěl jít. Nechtěl, aby to skřítka přestalo bavit. Chtěl najít nějaký způsob, jak s ním navázat komunikaci. Tušil ale, že Ema o tom nebude chtít ani slyšet.

"Podle mě z toho jen usoudí, že si může dělat, co chce," uzavřel Matěj a opřel se do židle s rukama založenýma na prsou.

Protože ani on, ani Ema nehodlali ustoupit ze svého stanoviska, rozhodlo se, že budou hlasovat. Ála se postavila na Eminu stranu - Matěj měl pocit, že spíš z principu než že by s ní opravdu souhlasila. A Štěpán se hlasování zdržel.

"Nemůžu se k tomu vyjádřit," řekl po dlouhé chvíli zamyšlení. "Nic o něm nevíme. Nevíme, jak zareaguje, ani když ho budeme ignorovat, ani když na jeho provokace odpovíme."

Jeho odpověď samozřejmě neuspokojila Matěje ani Emu a oba na něj byli chvíli naštvaní. Rozhodnutí ale padlo. Ema se svou strategií pasivního odporu vyhrála a Matějovi nezbývalo než se s tím smířit. Chvíli byl sice v pokušení vymyslet něco na vlastní pěst, ale rychle od toho upustil. Nepřipadalo mu to správné.

Nezbývalo tedy, než tiše doufat, že skřítek zase něco vyvede, a dá mu tak záminku ke znovuotevření diskuse. Emin argument by v takovém případě přestal platit, a i ona by jistě musela uznat, že je třeba jednat.

Matěj se celý víkend těšil na pondělí s nadějí, že další skřítkova lumpárna na sebe nenechá dlouho čekat. Víkend mu tentokrát utekl rychle. Měl lepší náladu, a tak se nebránil výletu do aquaparku, kde strávili většinu soboty. V neděli si pak v klidu udělal úkoly a odpoledne si na společné zahradě domku, kde teď bydleli, četl.

Potom konečně přišlo pondělí. Přišlo a zase odešlo. A skřítek se neukázal - ani Štěpán ho neviděl. Ema se tvářila nanejvýš spokojeně, zatímco Matějova nálada klesla. A po zbytek týdne klesala ještě hlouběji, protože skřítek se neukázal ani v úterý, ani ve středu, a dokonce ani ve čtvrtek. V pátek si Ema při výtvarce neodpustila nenápadné: "Já jsem to říkala."

Matěj ji ignoroval.

Možná, že kdyby to takhle pokračovalo dál, nakonec by se skutečně pokusil skřítka kontaktovat sám. Ale nebylo třeba. Následující pondělí se konečně dočkal - i když ne tak, jak doufal. Přestože byl totiž odhodlaný se odteď každý víkend zodpovědně učit, toto odhodlání se vytratilo v okamžiku, kdy se v sobotu ráno na jejich prahu objevila teta s bratranci. Matěj s nimi strávil celý víkend a byl moc rád, že je přijeli navštívit. Alespoň do chvíle, než si v neděli pozdě večer chystal věci do školy a zjistil, že nemá hotový ani jeden domácí úkol a samozřejmě se nepřipravil na písemku z matematiky.

V pondělí se snažil o přestávkách dohnat, co se dalo. Na Emu musel zjevně zapůsobit jeho vyšinutý výraz (anebo si ho chtěla udobřit kvůli tomu, že měla pravdu ohledně skřítka), protože mu dala opsat svůj úkol z angličtiny i matematiky. Matěj akorát stačil výpočty bezmyšlenkovitě okopírovat do svého sešitu a zhotovit si tahák, který ještě o přestávce velmi důmyslným mechanismem přichytil zespodu lavice, v níž na písemky sedával.

Během písemky potom jednoduše a přitom velmi nenápadně tahák vysunul... a polil ho ledový pot. Místo na svůj pečlivě vytvořený tahák, který ho měl zachránit před katastrofou v podobě pětky jak vyšité, hleděl na ještě pečlivěji napsaný vzkaz:

Když ti testík spáti nedá,

nevěnuj se taháku,

matika je snadná věda,

můžeš ji mít na háku.

Stačí příště aspoň chvíli

studiu se věnovat,

budeš hrdý na svou píli

a nemusíš bědovat.

Matěj zaskřípal zuby. Zrovna teď musel skřítek posílat vtipné vzkazy? Co dělal celý minulý týden, když na něj on netrpělivě čekal? A jak teď měl napsat bez taháku písemku? Ne, nechtělo se mu bědovat. Chtělo se mu používat sprostá slova!

Rozhlédl se po učebně, ale skřítka nikde neviděl. A nejspíš to bylo dobře. Měl takovou zlost, že by po něm pravděpodobně hodil třeba vlastní botu, jen aby se mu nějak pomstil. Nakonec se vrátil k písemce a snažil se zachránit, co se dalo. Bylo to ale poměrně marné. Když je paní učitelka Vaňková vyzvala, aby položili papíry na okraj lavice, věděl Matěj s nepříjemnou jistotou, že lepší známka než čtyřka z toho tentokrát nebude.

Tím to ale neskončilo. Když po hodině ostatním vylíčil, co se mu přihodilo za příkoří, řekla s Ema povýšeným výrazem:

"Ale on má pravdu. Měl ses na tu písemku učit místo psaní taháku."

"Takže ty jsi na jeho straně!" osočil ji Matěj. "Neříkal jsem, že si nedá pokoj, dokud mu neukážeme, že si na nás nemá dovolovat?"

"Nejsem na jeho straně. Jen říkám, že tohle se nepočítá...," začala Ema defenzivně, ale Matěj jí skočil do řeči.

"Nepočítá? Aha, takže když se to netýká přímo tebe, tak se to nepočítá. To je dobré vědět."

Ani nečekal na odpověď, otočil se na patě a odkráčel do jídelny. Cestou ke dveřím jakoby omylem kopnul do skřítkovy skříně, ale jediné, čeho dosáhl, byl naražený palec. Na Emu měl takovou zlost, že s ní následující dva dny nemluvil. A na Ligu bystrozrakých a podobné hlouposti už neměl vůbec náladu.