Barbadum: 8. kapitola - Vzkazy

"Barbadum má velký nos, a navíc chodí skoro bos," zaveršovala vítězoslavně Ála a hrdě pohodila hlavou, až se její dlouhé černé vlasy zavlnily.

Ostatní tři vyprskli smíchy.

Poslední dvě hodiny strávili vymýšlením vzkazu pro skřítka a zdálo se, že jakýkoliv alespoň trochu uspokojivý výsledek, na němž by se všichni shodli, byl stále v nedohlednu. Návrhy, které padaly, byly místy tak nesmyslné, že po nich následoval hromadný výbuch smíchu, který často trval i několik minut. A potom už se smáli úplně všemu. Nakonec všichni ztichli - vyčerpaní přemýšlením a dlouhým smíchem, ze kterého jim slzely oči a bolely je břišní svaly. Ála se ještě občas snažila něčím přispět, ale její návaly inspirace se místo s obdivem setkávaly opět jen se záchvaty smíchu. Matěj se už na ostatní nemohl ani podívat, aby se nezačal smát. Navíc byl přecpaný minipizzami a jeho mozek stávkoval. Zívl a protáhl se.

Ema, která pečlivě zapisovala všechny možné i nemožné nápady, co zatím zazněly, zamyšleně ťukala gumou na konci své tužky do svého bloku a každou chvíli něco přeškrtla nebo vygumovala.

Štěpán ležel na koberci na zádech a hleděl do stropu. Matěj ho podezíral, že našel způsob, jak spát s otevřenýma očima. A Ála si pro sebe tiše mumlala věci jako: "...strašpytel... s čím se rýmuje strašpytel?"

Najednou po velmi dlouhé chvíli ticha zničehonic řekla Ema: "Už to mám!"

Matěj, Ála i Štěpán sebou trhli, jak se lekli, ale Ema tomu nevěnovala pozornost a nahlas četla:

"Barbadum je pěkné kvítko,

Pořád pikle kuje,

Zajímá ho každé dítko,

Rád je provokuje.

A pak běží zase rychle

Do té skříně svojí,

Schovává se mezi bichle,

Asi se nás bojí."

Zvedla k ostatním pohled.

"To je zatím všechno. Ale šlo by to, ne?"

"Dítka?" odfrkla pohrdavě Ála a vypnula se do výšky. "To myslíš nás?"

"To myslím tak obecně," povzdychla si netrpělivě Ema. "A nic jiného mi tam nesedí. Na puberťáka, adolescenta, ani mládežníka jsem žádné slovo nenašla," dodala podrážděně a Matěj se Štěpánem potlačili počínající výbuch smíchu.

"Já myslím, že je to dobré," řekl Štěpán po chvíli. "Ale ještě něco by to chtělo."

"Hm," udělala Ema zamyšleně a znovu se vrátila ke svým poznámkám.

"Co tohle?" začala Ála.

"Mysleli jsme, že je frajer,

Ale byl to omyl,

Na frajera si jen hraje

A týden se nemyl."

Tentokrát si Matěj nestihl pusu zakrýt včas a poprskal si sešit. Ála mu věnovala ošklivý pohled.

"Jak dlouho se nemyl, není příliš relevantní," řekl Štěpán hloubavě a poškrábal se ve vlasech, až se celý jeho květák zatřásl. Matěj se radši kousl do rtu, aby se nezačal znovu smát.

Opět se na dlouho rozhostilo ticho přerušované jenom klepáním gumy na Emině tužce. Matějovi se začaly zavírat oči.

"A co takhle...," napadlo najednou Emu:

"Mysleli jsme, že je frajer,

Oklamal nás lehce,

Na frajera si jen hraje

mluvit s námi nechce."

Všem se to líbilo, a tak konečně měli celý vzkaz hotový. Ema ho pak přepsala svým krasopisem. Spokojeně si výsledek prohlédla a založila si vzkaz do učebnice, aby ho nezapomněla vzít na matematiku s sebou.

Na učení už bylo příliš pozdě, a tak si Ema, Ála a Štěpán sbalili věci a Matěj je doprovodil ven na ulici, kde si ještě chvíli vzrušeně povídali o tom, jak asi Barbadum na jejich vzkaz zareaguje, a potom se rozloučili.

"Kolik jste se toho naučili?" zeptala se Matěje máma, když jí do kuchyně přinesl použité nádobí ze svého pokoje.

"Ehm...," udělal Matěj nejistě a máma se zasmála.

"To jsem si myslela."

Skutečnost, že se skoro neučili, znamenala, že Matěj neměl stále hotový domácí úkol z matematiky. Tentokrát se ale donutil ho dodělat, než šel spát. Večeřet už stejně nechtěl - nic dalšího by se do něj nevešlo. Když potom ležel v posteli, usínal s úsměvem na rtech a dobrým pocitem, že tento den opravdu stál za to.

V pondělí byl on i zbytek party jako na trní. Celý den čekali, až budou moci po konci hodiny matematiky skřítkovi šoupnout vzkaz do skříně. Matěj napůl očekával, že se Barbadum objeví během písemky, jak bylo jeho zvykem, aby jim strčil pod nos vtipnou básničku o tom, jak si nemají pod falešnými záminkami půjčovat klíč od Vaňkové a lézt do jeho skříně, ale to se nestalo. Skřítek se neobjevil a celá hodina proběhla v klidu a (pro Matěje) v nudě. Když konečně zazvonilo, loudali se Matěj, Ema, Ála i Štěpán s uklízením svých věcí do batohů, zatímco zbytek třídy spěchal, aby se vyhnul frontě na oběd. Jakmile v učebně osaměli, Ema vylovila z učebnice vzkaz a za tichého (a až slavnostně vážného) přihlížení ostatních ho opatrně prostrčila mezerou nad dvířky. Chvilku na skříň hleděli, jako by čekali, že Barbadum okamžitě vyskočí ven, aby jim dokázal, že se jich nebojí. Ale nestalo se nic.

"Pojďme," řekl Matěj a kývl na ostatní, aby ho následovali.

Matěj předpokládal, že skřítkova odpověď přijde hned v úterý. Ale jako již jednou předtím i tentokrát se zklamal. Skřítek je nechal čekat. A nechal je čekat dlouho - celé dva týdny se ani neukázal.

"Myslíte, že ještě odpoví?" zeptala se zničehonic Ála jedno odpoledne při obědě a vyslovila tak nahlas otázku, kterou si všichni ostatní kladli pouze v duchu.

"Třeba potřebuje čas na rozmyšlenou," nadhodila nejistě Ema.

"Co když se k němu ten vzkaz vůbec nedostal?" uvažoval Matěj. "Možná ho objevila Vaňková a vyhodila ho do koše."

"Tomu bych se vůbec nedivila," pokývala Ála hlavou, jako by paní učitelka Vaňková pravidelně nacházela veršované vzkazy ve skříni s učebnicemi a vyhazovala je do koše.

"Chcete napsat další?" zeptala se Ema.

"Radši ještě počkejme," ozval se Štěpán. "Stejně se blíží čtvrtletní písemka a měli bychom se učit."

Štěpán měl nejspíš pravdu. Do čtvrtletní písemky zbývalo pár dní a teď nebyl vhodný čas rozptylovat se korespondencí se skřítkem. Matěj s povzdechem pokýval hlavou a ostatní také nic nenamítali.

Poslední matika před písemkou byla čtvrteční dvouhodinovka. Paní učitelka Vaňková je nechala vytvořit skupinky, v nichž měli zpracovávat doplňková zadání z učebnice. Matěj byl rád, že může pracovat ve skupině s Emou a Štěpánem, kteří byli oba v matematice dobří (na rozdíl od něj a Ály). Doplňková zadání byla vždy mnohem obtížnější než ta normální. Když ale Ema otevřela svou učebnici na požadované straně, aby si mohli opsat zadání, zarazila se.

"Neříkej, že je to moc těžké i na tebe," zamračila se nervózně Ála.

Ema neodpověděla, ale otočila učebnici tak, aby na ni ostatní viděli. Na stránce, kde měly být doplňkové úlohy, se černým písmem vyjímal veršovaný vzkaz.