Jak se psala (a škrtala) Tma pod srdcem

Když jsem odesílala Tmu pod srdcem do nakladatelství, měla jsem dojem, že by se snad už ani moc upravovat nemusela. Zpětně si můžu říct: Ha, ha! Ale aspoň jsi to zkusila.

Jak si naběhnout snadno a rychle

Moje spisovatelská praxe je dlouhodobě ovlivňovaná snahou o efektivitu. Důvod je jednoduchý - neustále bojuju s pocitem, že mám víc námětů, než jsem schopná zpracovat, proto se mi moc nezamlouvá představa, že budu tvořit jednu knihu dva roky. Do toho neumím psát víc příběhů najednou, protože se do děje potřebuju zahrabat a prožít si ho. Takže se snažím o důkladnou přípravu a vytvoření kvalitního příběhu v co nejkratším čase. Výhodu mám v tom, že většinou můžu psát několik hodin každý den. Jenže...

Mám ráda, když je příběh propletený, vrstevnatý a s přesahem. Baví mě nepatrné náznaky, kterých si čtenář může a nemusí všimnout. Kombinuju běžnou realitu s magickým prostředím, hrabu se v psychologii a vedle těch každodenních momentů se ráda projdu po hranici divnosti. Navíc mě fascinují příběhy, u kterých lze použít různý výklad - doslovnější, nebo symboličtější (jsou Světla nad močálem fantasy knížkou, nebo jde o alegorii - symbolický sestup zlomené dívky do podsvětí, aby se pokusila porazit své démony a najít vlastní sílu?). Tahle kombinace prvků potenciálně vnáší do mých příběhů určitou nepředvídatelnost. A teď nemyslím pro čtenáře - tam je to žádoucí -, ale i pro mě! Takže ačkoliv pracuju podle osnovy, znám klíčové body příběhu a vím, kam potřebuju dojít, v průběhu se kolikrát stane, že kombinace prvků mě donutí říct: ok, tohle by se odehrálo v jakémkoliv jiném světě, ale v tomhle prostředí a za těchhle okolností by to spíš chtělo jít touhle cestou. A už je to tady, příběh se větví, rozvíjí, vrství a nevyhnutelně bobtná. Jasně, dá se namítat, že je to úplně normální a žádoucí. Je. Jen se kvůli tomu blbě plánuje a zefektivňuje.

Následující text obsahuje spoilery Světel, takže kdo je nečetl, pokračuje na vlastní nebezpečí. Ze Tmy prozradím jen pár neškodných informací kvůli kontextu.

Bylo nebylo kdysi před Světly...

Pokud mě nějakou dobu sledujete, mohli jste zaznamenat informaci, že pokračování Světel jsem měla v hlavě od začátku. Když jsem totiž knihu do Hvězdy inkoustu začala vymýšlet, napadl mě příběh dívky, která se vrací do světa, kam se v minulosti dostala kvůli sebevraždě. Světa, který ji současně přitahuje i děsí, a navíc v něm někoho zanechala. Jenže brzy začalo být jasné, že jen pár náznaků Leniny minulosti stačit nebude, takže jsem se rozhodla začít sebevraždou a tím, co se událo po ní. Tak tedy vznikla Světla nad močálem - a přestože fungují i samostatně, Tma na ně těsně navazuje a značnou část motivů z nich dále rozvíjí.

Dva propletené příběhy

Jeden z těchto motivů je také hlavním motivem Tmy - pozadí toho, co Lenu předtím dohnalo k sebevraždě. Její vztah s matkou a to, že byla nechtěné dítě, ale také její vysoká citlivost (která byla ve Světlech utlumená bludičkovstvím a po návratu do života se jí vrací). Snaha vyrovnat se s vlastním traumatem je hnacím motorem Lenina "dobrodružství" ve Tmě. Její cesta za silnějším a vyrovnanějším já tak pokračuje. Jak se to propojí s dějem, uvidíte sami.

Do toho je tu však druhý podstatný motiv, a tím je Nemoj. Na konci Světel jsme ho nechali v Temném Navu a většinu z nás to mrzelo skoro tolik jako Lenu, která se s tím těžko vyrovnává i v následujících měsících.

Tady nastal při úpravách první zádrhel, když mě redaktor upozornil, že přítomnost dvou takhle silných motivů tříští Leninu motivaci. Řešili jsme různé varianty, jak s tím naložit. Padl i návrh, že by se Nemojova dějová linka vynechala úplně, ale to jsem zavrhla - jednak proto, že bez ní by příběh jednoduše nefungoval (jde vlastně o dva příběhy velmi úzce propletené do sebe), a navíc si myslím, že část čtenářek by mi to neodpustila :-D Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem z Nemojovy dějové linky trochu ubrala váhu, takže mohla zůstat zachována a současně je děj díky tomu kompaktnější.

Možná se vám zdá, že s tím stále otravuji, ale... rozsah

Na svoji obhajobu musím říct, že jsem roky psala příběhy, které mají stovky stran (500 - 1200), takže nutnost vejít se do povoleného rozsahu je pro mě pořád oříšek. Když jsem si rozepsala osnovu Tmy, tak jsem si říkala: Ok, to bude tak kolem 280 normostran. Hm, tak určitě. Už někdy v půlce psaní mi bylo jasné, že ani omylem, takže jsem začala zjišťovat možnost rozdělení na dvě knihy. Ono by to totiž opravdu šlo v půlce krásně rozseknout - nebyly by to dva samostatné příběhy a čtenáři by si nějakých šest měsíců okusovali nehty, ale šlo by to. Nicméně rozdělení neprošlo, takže jsem děj smrskla. Díky tomu vyvstal problém číslo dva - uspěchanost. Čili opět bylo potřeba rozhodnout, jaké motivy vyhodit. U některých mi trochu krvácelo srdce, ale nakonec jsem to rozdýchala s předsevzetím, že většinu použiju jinde.

Zase ta struktura

Charakter příběhu mě znovu navezl do problémů se strukturou (tentokrát proto, že se mi zde vyskytuje něco jako příběh v příběhu a dvojitý závěrečný konflikt - podrobnosti by byly spoilerem). Navíc jsem trochu bojovala s prvním aktem. Potřebovala jsem totiž čtenáře seznámit s tím, čím Lena prošla v měsících mezi koncem Světel a začátkem Tmy. Nejdřív jsem to dělala formou flashbacků na začátcích kapitol. Tohle postupné odkrývání mi přišlo atraktivnější, ale současně by kvůli němu čtenář nechápal Leninu situaci na začátku příběhu a vše by mu docházelo až zpětně, proto jsme se dohodli, že bude lepší vývoj představit chronologicky. Čtenář si tak bude sice muset chvilku počkat, než se děj rozjede, ale zase bude mít k dispozici všechny souvislosti a bude chápat, proč Lena reaguje, jak reaguje.

A prý že to bylo hotovější

Objevilo se ještě pár dalších zaškobrtnutí (například osud jedné vedlejší postavy nebo původní verze úvodu, která se mi moc líbila, ale protože měla poměrně detektivní charakter, což nekorespondovalo se zbytkem příběhu, bylo potřeba ji změnit) a můžu objektivně prohlásit, že úpravy byly náročnější, než jsem čekala. Opravdu jsem si myslela, že rukopis byl hotovější. Ráda bych řekla, že příště to bude jednodušší, protože si vymyslím přímočařejší a míň propletený děj, ale... no, možná by to hraničilo se sebeklamem a mně nezbyde než se smířit s tím, že u redakčních úprav budu zkrátka trpět :-D Ostatně změny a opravy na základě zpětné vazby, ať už od bet, nebo od redaktorů, jsou prostě nedílnou součástí vývoje knihy a je naivní si myslet, že člověk vykřeše z příběhu maximum jen sám, bez páru nezaujatých očí.

Pár myšlenek závěrem

V efektivitě jsem se tedy evidentně neposunula, ale zase jsem během redakčních úprav zažila pár důležitých AHA momentů, které vzešly z diskusí a snahy dostat se v příběhu hlouběji z hlediska funkčnosti a poselství. Někdy mám dojem, že čím dýl píšu, tím složitější mi to připadá - jako by mi docházely souvislosti, které jsem dřív neviděla, protože jsem pracovala intuitivně, zatímco teď o tom víc přemýšlím. A ačkoliv z textu spousta zajímavých motivů vypadla, jádro příběhu díky tomu vykrystalizovalo, což je nakonec přesně to, co potřebujeme. Jsem moc ráda, že mám redaktora, který příběh rozšťourá a poukáže na slabiny, všimne si věcí, které mně utekly, a současně respektuje můj názor i to, že si řešení potřebuju najít sama. Díky tomuhle všemu jsem s výsledkem spokojená a mám pocit, že příběh dospěl do podoby, do jaké dospět měl.

No a když už jsme u toho... netajím se tím, že obvykle sotva začnu psát knihu, už mě napadá její pokračování. Ještě někdy začátkem léta jsem s čistým svědomím tvrdila, že ze Světel bude duologie. Jenže jakmile jsem se ponořila do Tmy, objevil se motiv, který si přímo říká o to, aby se rozpracoval dál (plus pár těch vyškrtnutých věcí, kterých by byla škoda), takže mám vymyšlený námět na trojku. Nepustím se do ní hned, nakladatelství bude beztak čekat, jak u čtenářů uspěje Tma, ale já věřím, že to klapne a už teď se těším :-)

PS: Ličichar posílá pozdravy.