Můj psací proces
Dnešní příspěvek není o tom, jak se píšou příběhy. Nesnaží se nabízet nějaké optimální postupy a univerzální návody. Je čistě o tom, jak píšu já - o procesu, který samovolně vyklíčil z letité snahy dělat to co nejefektivněji. Pokud píšete déle, nejspíš už máte vlastní styl, který vám funguje. Pokud ne, možná tu najdete inspiraci.
Prenatální fáze
Myslím, že asi každý psavec zná ten pocit, když vás najednou napadne skvělý námět a ze všeho nejradši byste hned začali psát. Dřív jsem to tak dělala, ale zjistila jsem, že mi to tak úplně nevyhovuje. Zpravidla totiž následovaly i dny, kdy jsem sedla k papíru (později k počítači) a jenom koukala do prázdna, nebo ze sebe tlačila text, který jsem stejně potom smazala, protože to prostě nešlo tím správným směrem. To mě naučilo nechat příběh uzrát.
Zrání příběhu je jakousi pasivní prací. Během tohoto období si zapisuju všechno, co mě k tématu napadne - většinou scény a dialogy, obecné i detailní nápady ke světu, poznámky o tom, co si myslím, že by se plus mínus mělo objevit. Zkrátka si bez ladu a skladu shromažďuju všechno možné. Poznámky na telefonu mám propojené s počítačem, takže je mám skoro vždycky po ruce. Nebývá to totiž tak, že sedím u stolu a přemýšlím. Spíš nechám hlavu volně pracovat, zatímco se věnuju něčemu jinému - ideálně nějaké manuální či fyzické aktivitě, při které se mozek jinak nudí.
Je to také doba sbírání podkladů a provádění rešerší. Někdy mi pomůžou i poznámky, které jsem si udělala už v minulosti - odkazy na články a publikace, výňatky zajímavých textů, zkrátka cokoliv, co už dřív vzbudilo mou pozornost.
Zrod příběhu
Ve chvíli, kdy mám materiálů dostatek, si dělám myšlenkovou mapu - scény, které jsem si předtím poznamenala, řadím a propojuju, abych viděla jejich návaznost. Doplním, co v příběhu chybí, a upravím, co nesedí. Ve výsledku mám na papíře celý příběh a můžu ho začít strukturovat do kapitol. Rovnou ale zdůrazním, že tohle nebývá finální podoba děje. Spíš jakási startovací kostra. Vím, které body potřebuju zachovat, abych příběhem předala to, co jím předat chci, ale také vím, že jakmile si příběh začne žít vlastním životem, napadnou mě další alternativy a doplňky a jsem jim otevřená.
V této fázi současně ještě moc nevím o postavách. Vím, jakou roli v příběhu zastávají, a tudíž znám jejich základní charakteristiku, ale to je tak všechno. Také se rodí playlist, který mě bude doprovázet po celou dobu psaní jednoho konkrétního příběhu.
Prostředí mám zpravidla dost vymyšlené na to, abych si ho dokázala představit, věděla, jak funguje a jakým způsobem protagonistu podporuje a omezuje. Jeho detaily ale ještě vykrystalizují později.
Draft
Toto je okamžik, kdy jsem připravená si sednout k vlastnímu psaní. Protože už vím, co v každé scéně bude, nemám momenty, kdy bych jen zírala na obrazovku a posléze litovala promarněného času. Úplně ideální je, když mám čas si scénu ještě předtím celou přehrát v hlavě (například předchozí večer před usnutím). Protože ještě neřeším volbu slov, můžu si scénu prožít víc do hloubky. Díky tomu si třeba všimnu zajímavých detailů, na které bych chtěla poukázat, a které by mi jinak mohly uniknout.
I tak jsou samozřejmě dny, kdy se píše líp a kdy hůř. U prvního draftu to neřeším. Když se píše hůř, tak klidně zestručním popisy, vůbec neřeším nějakou podmalbu a soustředím se opravdu jen na to, aby plynul příběh. Abych se do toho dostala rychle, pomáhá mi psát každý den a třeba i přečtení části předchozí kapitoly. Díky tomu mám pocit, že plynule navazuju a nezačínám zase od nuly.
Při psaní draftu příběh ožívá se vším všudy. Postavy i svět získávají plastičnost, svět každodenní detaily. Napadá mě spousta věcí, které je třeba doplnit a upravit. Zjišťuju, kde mi ještě chybí informace. V této chvíli však obvykle text neupravuju, nepřerušuju psaní, abych si něco vyhledala nebo ověřila, ale zapisuju si poznámky - například: upravit předchozí kapitolu tak a tak, bude to dávat lepší smysl. Cílem je prozatím jediné - dostat ucelený příběh na papír. Vůbec neřeším, jestli je tahle scéna dost taková a maková, jestli mám nové místo dostatečně popsané, jestli není ten vnitřní monolog moc dlouhý a tak dále. Neřeším nic, prostě píšu. Jediné, co si hlídám, je struktura a orientační rozsah, protože se nechci dostat do situace, kdy bych musela úplně celý text od základů překopat.
Komplikace během psaní draftu
Během psaní draftu se můžou vyskytnout situace, které dokáží postup vpřed komplikovat. Jde zejména o tyto:
Začátek příběhu
Všichni se snažíme o poutavé začátky. A jestli něco dokáže start psacího nadšení dokonale zablokovat, je to právě snaha, aby byly první věty co nejpoutavější. Proto začátek u draftu vůbec neřeším. Často mám i víc variant úvodů. Vlastně můžu říct, že úvod je část knihy, kterou změním vždycky - klidně i několikrát.
Konec
Ačkoliv jsem řekla, že k psaní sedám až ve chvíli, kdy mám celý příběh v hlavě, ne vždycky mám definitivně vymyšlený konec. Vím, kam se chci dostat, jak přesně to bude vypadat, nechávám často otevřené. Už jsem totiž zjistila, že i když si závěr připravím dopředu, velice často ho při psaní změním - takže se jím nějak cíleně nezabývám, případně si vypíšu různé varianty a počkám, jak se to vyvine. Píšu tedy aniž bych znala přesný konec a nevadí mi to. Trochu specifická situace byla u Světel nad močálem, kde jsem od začátku věděla, tak to musí dopadnout, a řešila jsem jen, jak se k tomu dostat.
Alternativy
Někdy se stane, že se dostanu do bodu, kdy mě napadne alternativní řešení nějaké situace. Pokud by to znamenalo jenom drobnou změnu, moc se s tím nezdržuju. Ale někdy by alternativa znamenala odchýlit se od původního směru příběhu. To nemusí být nutně špatně, ale určitě stojí za to se na chvíli zastavit a pořádně to zvážit, než člověk začne škrtat celé kapitoly. Určitě je dobré počkat, až opadne původní nadšení z nového nápadu, a zhodnotit ho kriticky.
Blok
Jsem přesvědčená, že psaní draftu má být především o kreativním vyjádření. Inspirace potřebuje plynout, příběh potřebuje žít. Osvědčený nástroj, jak tento proces zabít, je kritika. Draft obvykle nebývá dokonalý a ani být nemá. Je to stejné, jako když si děti hrají třeba na veterináře. Je vůbec nezajímá, jestli píchají injekci tomu plyšákovi správně. Chtějí se jen bavit. Při psaní draftu to beru stejně, hraju si, píšu to pro sebe, tak o co jde? Naopak pokud dětem řeknete, že to dělají blbě, nejspíš ztratí chuť ve hře pokračovat a zablokují se. Takže nejdůležitější pravidlo pro mě je - při psaní draftu se nekritizuje. Na to bude dost času později.
První opravy
Ve chvíli, kdy mám draft hotový, si obvykle potřebuju dát pauzu, během které se věnuju něčemu úplně jinému - přečtu pár knih, kouknu na nový seriál a tak podobně. Když mám pocit, že je čas, vracím se zpátky k textu. Tady vlastně končí hra a začíná řemeslná práce. Jenom bych zmínila, že moment, kdy jsem přestala draft považovat za finální verzi příběhu a pochopila, že je ještě potřeba na něm hodně pracovat, považuju za moment, kdy jsem se začala posouvat k profesionálnímu spisovateli (začala posouvat, ne že bych se jím stala 😊).
Co tedy následuje? Projdu si celý text a doplním poznámky. Dohledám chybějící informace, abych se vyhnula faktickým chybám. Snažím se vychytat případné nelogičnosti - nebo dovysvětlit text tam, kde by se nějaká skutečnost mohla čtenáři jako nelogická jevit. Následně postupně text upravuju - tady dodám podmalbu nebo popis postavy, tady upravím scénu, tady vyškrtnu úvahu, protože o deset stránek později mám jednu velmi podobnou, sem vložím vysvětlení, tuhle informaci přesunu jinam a tak dále. V této fázi řeším, aby byl příběh ucelený, po všech stránkách funkční, všechno do sebe zapadalo a vyvolalo to patřičnou odezvu. Doladím začátek a konec. Co zatím neřeším cíleně, je stylistika.
Druhé opravy
Ladění stylistiky, česání textu, vychytání čehokoliv, co mi tam ještě nesedí. Na konci této fáze bych měla mít v ruce finální verzi textu. Pokud využiju pomoc betačtenářů (což nedělám vždycky, ale pokud), pošlu jim obvykle tuto finální verzi textu a následně by proběhlo další kolečko oprav podle jejich připomínek (někdo může koleček potřebovat víc a je to také v pořádku).
V ideálním případě by mezi prvními a druhými opravami opět měl uběhnout nějaký čas. Kdo má s opravami zkušenosti, ví, že když se přečtete mnohokrát, přestane dávat i úplně normální věta smysl. Proto je dobré si před dalším kolem oprav dát čas na získání odstupu. Já už často bojuju s trpělivostí, protože mám v hlavě milion dalších námětů, takže se do druhých oprav pouštím brzy po prvních. Ale nepovažuju to za ideální.
Když mi jiné příběhy házejí klacky pod nohy
Je normální, že v určité chvíli právě psaný příběh omrzí. Dokonce je i normální, že ho třeba budete chvílemi nenávidět. Nakonec když se na jeden film podíváte podesáté těsně za sebou, tak už to taky nebude takové vzrůšo jako na začátku. A pokud k vám chodí často nové náměty jako mně, může být velmi náročné u rozpracovaného příběhu vydržet. Já jsem člověk, který potřebuje vidět výsledky své práce. Nedopsané příběhy mě hrozně dráždí. Přesto pár takových z minulosti mám. Přeskakování mezi příběhy někomu může fungovat, ale já rozepsanou knihou potřebuju žít. Proto putují nové nápady a náměty do poznámkového bloku, kde musejí počkat, až přijde jejich čas.
Zdá se vám ten proces zdlouhavý? Ano, je neskutečně zdlouhavý a vyžaduje velkou trpělivost, kterou bohužel nemáme od přírody všichni. Já se ji stále učím. Ale i přes období frustrace, která jsou alespoň pro mě nevyhnutelná, mi stejně buší srdce pokaždé, když si k příběhu sedám, u některých scén brečím - někdy i opakovaně, jinde mám tiché záchvaty smíchu nebo se culím jako měsíček na hnoji. A když potom držím hotový rukopis, mám z toho neskutečně dobrý pocit.
