Recenze: Loutkář

Loutkář je kniha, která ve mně zanechala protichůdné dojmy. Gaarder v příběhu jede podle stejného mustru, jaký použil později u Tak akorát. Vyprávění probíhá skrze psaní dopisu někomu jinému – v Tak akorát jsou to blízcí, u Loutkáře žena jménem Agnes, jíž hlavní hrdina Jakop nabízí vysvětlení svého podivného chování na pohřbu její sestry. Čtenáře čeká mnoho úvah, ohlížení do minulosti a naprosté minimum dialogů. Vyprávění je také doplněné lingvistickými vsuvkami, protože Jakopovou životní vášní je objevování propojení slov v různých jazycích.

Myšlenky v knize se mi líbily a oceňuji jemnou symboliku použitých prvků, nicméně celé vyprávění je pojato čtenářsky velmi nevděčným způsobem, kdy se příběh táhne od ničeho k ničemu a Jakop nám vypráví o životech řady lidí, kteří však mají ve svém důsledku pramalý význam. Ačkoliv autorsky chápu, o co Gaarderovi šlo, jako čtenáře mě kniha nudila a těch pár zajímavých zjištění, na které jsem po cestě narazila, nedokázalo celkový dojem příliš zachránit, což je ve výsledku škoda, protože Jakopův příběh má své kouzlo a je v zásadě vcelku silný a bolestivý. Dobře funguje i to, jak se během čtení mění vztah k hlavní postavě – od počátečních antipatií (alespoň v mém případě) k člověku, který pod vylhanými záminkami sedá na pohřebních hostinách mezi truchlící pozůstalé, až po určitou míru porozumění a soucitu s hluboce osamělým mužem, pro kterého pohřby představují jednu z mála příležitostí, jak se na okamžik stát součástí nějakého společenství a vplést se do rodinných vazeb. Zajímavý je pak i Jakopův vztah s jeho jediným přítelem Pellem, byť bych uvítala trochu komplexnější náhled ke kořenům příčiny vzniku tohoto vztahu.

Podobně jako u Tak akorát jsem čekala v závěru něco. Poslední velké odhalení, když už se jich předtím pár maličkých naskytlo, nějaký závěrečný aha moment. Autor se ovšem svého mustru držel až do poslední stránky, takže ačkoliv se v jednom momentě zdá, že teď už to přijde, nakonec nepřichází nic a čtenář si může jen domýšlet, co je vlastně pointou celého příběhu a zda taková pointa vůbec existuje, nebo jde jen o rozbor motivů chování jednoho stárnoucího podivína. To už si musí každý zvážit sám.

Když shrnu celkový dojem – a opět se opřu o srovnání s Tak akorát, protože knihy jsou si opravdu velmi podobné –, tak Loutkář se mi sice kvůli své zdlouhavosti a nezáživnosti hůře četl, ale celkově se mi líbil víc, protože Jakopův příběh je specifický, netradiční a nabízí silné momenty a podněty k zamyšlení. Pokud vás tedy neodradí pomalé vyprávění, o němž poměrně dlouho nebudete vůbec chápat, kam vlastně směřuje, ani závěr bez gradace, objevíte v Loutkaři zajímavou psychologickou sondu do duše hluboce osamělého lingvisty, který touží po spojení nebo i obyčejném prchavém doteku.

O autorovi:

Jostein Gaarder je norský spisovatel, který se do povědomí mnoha čtenářů po celém světě zapsal svým románem Sofiin svět, v němž představuje mládeži dějiny filosofie. Navázal řadou dalších knih pro mládež a několika knihami pro dospělé, jejichž společným jmenovatelem je přidaná hodnota v podobě filosofického a psychologického přesahu.