Bludičky

V mytologii jsou bludičky duše zemřelých násilnou smrtí, případně duše nekřtěňátek nebo čarodějnic. Objevují se v noci jako modravé plamínky nad močály a bažinami a vábí k sobě lidi (zkrátka za světlíčky v močálech nikdy nechodit). Zvláště je popudí, pokud na ně člověk pokřikuje nebo hvízdá. V lidské podobě jsou černovlasými dívkami s bledou pletí a modrýma očima. Podle některých zdrojů jde o nejkrásnější ženské démonky ve slovanské mytologii - jsou dokonce i krásnější než rusalky. Na rozdíl od rusalek ale bludičky mají žabí nohy (proto sedávají tak, aby byly jejich nohy skryté). Bludička bude často hrát plačící dívku, mnohdy ztracenou, aby přilákala svou oběť. Důležitým pravidlem však zůstává, že nemůže nikoho fyzicky přitáhnout do močálu. Může okouzlit, podvést, omámit, ale oběť ji musí následovat dobrovolně. Jediný způsob, jak se může člověk ubránit vlivu bludičky, je nosit košili naruby (tip pro příští výlet do močálu... akorát vám to bohužel nepomůže proti těm ostatním, co tam bydlí :-)).

Bludičky mají s rusalkami společnou ještě jednu věc - po smrti se stávají navkami, ale aby dosáhly své plné démonické formy, musejí do sedmi let vzít lidský život. Zatímco však rusalky obvykle topí lidi v jakémsi omámení, kdy v nich vidí své blízké (zejména ztracené milence), a proto je stáhnou k sobě pod vodu, bludička zabíjí více vědomě, hnána vlastní křivdou a touhou po pomstě.

Ve Světlech nad močálem Lena zůstává mezi bludičkami, ačkoliv by jako sebevražedkyně měla patřit k rusalkám. Tuto výjimku získává na Nemojovu žádost. Není to ostatně poprvé, kdy Nemoj obešel pravidla Prahu.

Bludník (Pán močálu)

Kdo četl Světla/Tmu, ví, že u Nemoje je to složitější. Jeho nenávist k lidem pramení jak z vlastní křivdy, tak z utrpení, které si do jeho domova přinášejí bludičky. Coby Pán močálu zná všechny jejich příběhy i vzpomínky, které odevzdaly Stromu zapomnění. A v neposlední řadě stejně jako ostatní démoni Prahu lidem nedokáže odpustit neúctu k přírodě a její ničení. Nemoj žije v Podzemním paláci a symbolem jeho vlády nad močálem je prsten s vážkou. 

Jednooká Liho

Jedním z důvodů, proč se lidé močálům vyhýbali, byla Jednooká Liho. Ztělesněné neštěstí (její jméno v překladu přímo znamená neštěstí). Prastará bytost, jež vládne schopností nahlížet hluboko do lidské duše a nemilosrdně usmrtí každého kromě těch s čistým srdcem. 

Antsybal

Velký tvor pokrytý rašelinou. V noci vyluzuje zvuky, jimiž k sobě láká lidi, aby je chytil za kotníky a pomalu stáhl dolů a utopil. Často je sám vládcem močálu, nebo s ním úzce spolupracuje. Obvykle zůstává skrytý pod hladinou, ale pokud ho něco vyburcuje, může se vynořit, a to je pak opravdu nejvyšší čas vzít nohy na ramena.

Vodník

Vodník je jedním v nejmocnějších přírodních démonů. Může se zjevovat v různých podobách. Někdy je popisován jako otylý muž s nazelenalými vlasy a kůží, nebo dokonce s žabí tváří, jindy je k nerozeznání od člověka (až na to, že mu ze šatů kape voda) a může se též proměnit ve zvíře nebo třeba v kámen. Je-li v dobrém rozmaru, pomáhá lidem, chrání rybáře v nebezpečných vodách a nahání jim ryby do sítí. Má-li však náladu špatnou, bouří hladiny, ničí lodě, rozbíjí hráze a topí lidi, jejichž duše pak uchovává v hrnečcích. V lidské podobě se vydává na trh a podle toho, kolik peněz za jídlo nabízí, lze poznat, jaká bude toho roku úroda.

Jeho palác leží v hlubinách, kde má také stáje s koňmi a dobytkem, které v noci vyhání na pastvu. Přes zimu spí ve svém sídle a zjara se budí rozladěný - proto mu zejména v této době byly přinášeny oběti, často černý kůň, nebo koňská hlava, černé prase či máslo. Lidé však také vodníkovi obětovali, aby ho požádali o ochranu hus nebo včel.

Žení se s vodními vílami, ale může si rovněž vyhlédnout nevěstu mezi lidskými ženami (často dívku, kterou prokleli její rodiče) a utopit ji.

Rusalky

U Slovanů byl velmi významný vodní kult. Reprezentují ho především bytosti ženského rodu (všimněte si, že na jednoho vodníka připadá celé hejno rusalek a platí to nejen u něj), které obývají studánky, potoky, řeky, jezera i moře. Některé vodní víly jsou k lidem přátelské a rády jim pomáhají, zvláště když lidé nabídnou dary. Jiné ovšem škodí - zejména beregyně a rusalky. Všechny víly jsou popisované jako nesmírně spanilé s průsvitnou kůží a dlouhými vlasy.Rusalky se rodí z dívek, které si vzaly život (ve Světlech nad močálem je Lena výjimkou, a to jen kvůli Nemojovu rozhodnutí ponechat ji v močálu), a stejně jako bludičky i ony se nejprve na sedm let stávají navkami a natrvalo se promění v rusalky až pokud během této lhůty utopí svou první oběť.

Rusalky žijí na dnech jezer v křišťálových palácích a ven z vody vystupují za jasných nocí, aby tančily na březích. Když si rozčesávají vlasy, mohou přivolat povodeň. Jejich čarokrásný zpěv dokáže omámit srdce každého, kdo ho zaslechne - takový člověk už nikdy nenajde klid, protože bude stále tesknit po rusalce, jejíž píseň uslyšel. Pokud ji však bude následovat, rusalka ho stáhne do vodních hlubin a utopí.Vodním vílám je věnovaný svátek rusálie, který obvykle připadal na Letnice, ale slavil se i v jiných časech v průběhu roku. Byl mimo jiné úzce spjatý s mrtvými předky - kdo je patřičně neuctil, toho rusalky potrestaly.

Za vhodnou oběť pro rusalky se považovaly věnce z květin, koláče, máslo a další potraviny, ale také stužky a kousky látek.

Lesovik (lešij)

Vládce a ochránce lesa. Je popisován jako vousatý muž oblečený v šatech z kůry, jindy celý chlupatý, s rohy, kopyty a ocasem (čímž připomíná antického fauna), nebo přímo bytost pokrytá kůrou. Ve svém lese dovede tolerovat toho, kdo se chová slušně. Bývá však i zlomyslný a když se rozhněvá, tak nebezpečný. Dráždí ho pytláci a zloději, ale také ti, kteří v lese hlučí nebo hvízdají. On sám na druhou stranu dokáže natropit spoustu hluku. Umí se proměnit v různá zvířata, stromy či houby, a dokonce se stát neviditelným. Rovněž na sebe bere lidskou podobu, pokud si přeje zmást pocestné nebo ženy, které si vyhlédl za manželky. Dítě, které zplodí s lidskou ženou, se v dospělosti také stává lesovikem.

Lesovik nevrhá stín a nezanechává za sebou stopy. Pokud obejde člověka kolem dokola, dotyčný ztrácí paměť. V zimě se ukládá ke spánku a na jaře se probouzí.

Lesní víly

Ve slovanské mytologii můžeme narazit na dvojí pojetí víl. Buď jde o duše zemřelých dívek (jakou jsou třeba i rusalky a bludičky), nebo jde o čistě přírodní démony. Ve Světlech pracuji u lesních víl výhradně s druhým pojetím - jednak proto, aby mi tam těch ženských duší nepobíhalo tolik, a navíc mám takový obraz víly zakořeněný z pohádek. Pro vílu v tomto významu se také používá termín lesní panna.

Jde o bytosti štíhlé a půvabné, oděné obvykle v zelených nebo bílých šatech, někdy s průsvitnými křídly na zádech. Často jsou chápané jako duchové stromů, rostlin či hub. Mají rády třpytivé věci, květiny, hudbu a tanec. Zvláště za jasných nocí tančívají v kruzích na paloucích. Pokud se k jejich reji přidá člověk, utancují ho k smrti, nicméně i samotný vyšlapaný kruh, který po jejich tanci zůstane, představuje nebezpečí. Jinak lesní víly nebývají nepřátelské a ženám mohou dokonce i pomáhat, třeba je učit o bylinách a jejich použití. Říká se, že kde žijí víly, tam se nachází studánka s vodou, která dokáže vyléčit každou nemoc.

Lesní panny mají i divokou stránku - jezdí na jelenech a s bronzovými zbraněmi loví zvěř. Trestají lidi, kteří se v lese nechovají správně - třeba děti, které hlučí při sběru hub. Kdo se zamiluje do lesní panny, zemře touhou. Existují však i příběhy, v nichž se víly stávají manželkami smrtelných mužů. Jejich manžel jim však nikdy nesmí připomenout jejich původ, jinak ho opustí, aby se vrátily domů.

Mužským ekvivalentem lesních pannen jsou sejnové.

Hejkal (divý muž)

Hejkal je dalším z lesních démonů. Je popisován jako muž porostlý srstí nebo mechem, někdy mu na hlavě raší kapradí. Název získal z halekavých zvuků, které vydává. Je velmi nebezpečný. Kdo na jeho volání odpoví, toho honí po lese a když ho dohoní, roztrhá ho na kusy. Jindy volá z různých stran, aby pocestné zmátl a zavedl hlouběji do lesa, odkud už nenajdou cestu zpět.

Má také zálibu v lidských ženách, které unáší, pokud se ocitnou na jeho území samy. Bere si je za ženy a pokud mu utečou, roztrhá dítě, které s ním zplodily (msty na dětech jsou ostatně u tohoto typu vynucených svazků poměrně časté). Jinak bývá jeho partnerkou lesní panna nebo divoženka.
Na ochranu před hejkalem je možné s sebou nosit kousek chleba, obrátit si kapsu naruby nebo přezout boty.

Divoženka (divá žena)

Divoženky jsou v různých oblastech popisované rozličně. Někdy jako ošklivé nebo porostlé srstí a osobně mě zaujala informace, že mají povislá prsa, která si přehazují přes ramena (zajímavá představa, že?). Často také divně mluví - pozpátku, nebo jen v záporech. Společnou charakteristikou ovšem bývá divoké vzezření, necitelné srdce a prudká, vášnivá povaha. Vládnou hlubokými znalostmi bylin, jejichž sílu využívají, aby podpořily vlastní magické schopnosti a dlouhověkost.

Kontakt s lidmi mají rády a vyhledávají jej, mohou však být nebezpečné - dokáží člověka vyčerpat k smrti a ty nejhorší (například stará Grgalica) dokonce láká děti a mládence do opuštěných koutů, kde je sežere. Na ochranu před divoženkami je radno zvláště mladým lidem chodit do lesa ve skupině a nosit s sebou česnek nebo kousek kovu.
Mají dobře udržovanou domácnost v podzemním doupěti a pokud si vytvoří přátelský vztah s člověkem, ochotně mu pomáhají a chrání jeho i jeho hospodářství. Nezřídka mu také přinášejí štědré dary. Lakomcům naopak záměrně škodí. S lidmi navazují i intimní vztahy a nejsou vybíravé, zda s muži či ženami. Mohou se stát i manželkami, ale podobně jako u víl platí, že pokud před nimi někdo zmíní jejich pravou podstatu, zmizí a už se nikdy nevrátí. Nebezpečné mohou být také pro šestinedělky, jimž podvrhují vlastní děti a ty jejich unáší a mění je v bytosti sobě rovné.

Jezinky

Zvané také Jeskyňky, Ježenky, Ježe - a pokud půjdeme dál, najdeme společný základ s ježibabou a můžeme se dostat až k Babě Jaze. Nicméně zpátky do českých jeskyní. Tam podle mýtů žijí velmi nebezpečné ženské bytosti. Někdy vypadají jako stařeny, ale není to podmínkou, mohou být porostlé srstí, mít tělo svině a nohy koně, jindy mají tělo lidské, ovšem s nápadně dlouhými prsty (znáte to - jen dva prstíčky tam strčíme).

Jejich specialitou je uspávání lidí, jimž následně vydloubávají oči. Také unášejí malé děti, které pak drží ve svých jeskynních doupatech, dokud je nevykrmí dost na to, aby je mohly sníst.

Slované znali množství démonů, kteří se zdržují v lidských obydlích. Ti dobří pomáhají s chodem domácnosti a hospodářství, ochraňují a přinášejí prosperitu. A pak jsou někteří zlomyslného až zlého charakteru. Ale pozor, i ti dobří mohou páchat nepravosti, je-li s nimi špatně zacházeno.

Za nejvýznamnějšího z těchto démonů můžeme označit domovníka (domovoje), který se zjevuje v podobě skřítka, nebo také kocoura. S trochou nadsázky můžeme říct, že je to takový majordomus. Jeho vztah s pánem domu má vliv i na chování ostatních démonů. Mimo něj můžeme narazit také na chlévníka, humníka a baníka, kteří se jmenují podle toho, kde se zdržují, hadovika, jenž v podobě hada sídlí pod prahem a přináší blahobyt, a řadu dalších. Domácím démonům, zvláště domovníkovi, se stavěly malé oltáře, kde se jim nechávaly drobné obětiny. Pokud je o domovníka dobře postaráno, je silný a domovu se daří. I tak ho však někdy může přemoci mocnější vetřelec a začít v domácnosti škodit, dokud není vyhnán za pomoci očistného obřadu.

Symbolický význam domovníka nicméně sahá trochu dál.

Striga

Ženský démon, který se svou charakteristikou pohybuje na pomezí upíra a čarodějnice. Živí se krví (po omezenou dobu může přežít na krvi zvířecí, ale preferuje lidskou) a vnitřnostmi, a současně má magickou moc, kterou zpravidla používá ke zlým skutkům. Dokáže se měnit v sovu (název striga původně pochází z řeckého označení pro puštíka - strix) a v této podobě napadá v noci pocestné, aby hodovala na jejich tělech.

Protože se strigy rodily mezi lidmi, bylo třeba je včas identifikovat a vyhnat dostatečně daleko, aby nemohly škodit. Věřilo se, že strigou je dítě narozené se dvěma srdci nebo s už prořezanými zuby, lidé bez chlupů v podpaží nebo také náměsíční (asi bych měla problém). Současně pokud striga zemřela, bylo nezbytné udělat jistá opatření, aby se nevrátila - odseknout hlavu a pohřbít ji odděleně, pohřbít tělo tváří dolů nebo třeba vysypat do hrobu hromadu drobných předmětů, aby je striga musela počítat.

Výjimečně můžeme narazit i na mužskou variantu tohoto démona.

Irma ze Světel nad močálem se strigou nenarodila, ale stává se jí z vlastní vůle, aby mohla najít a získat zpět muže, kterého před jeho smrtí zradila.

Vlkodlak

Víra, že někteří lidé mají schopnost proměňovat se ve vlky (případně jiná zvířata), je známá napříč národy. U Slovanů jsou pověsti o vlkodlacích hojně rozšířené. Člověk se podle nich mohl stát vlkodlakem především jedním ze tří způsobů. Prvním je, že se tak již narodí. Vlkodlakem bylo dítě, které na svět přišlo nohama napřed nebo (podobně jako u strigy) s již prořezanými zuby. Roli také mohl hrát čas narození a rovněž žena, která otěhotněla po styku s vlkem či upírem, čekala vlkodlaka. Za života se vlkodlakem stával ten, koho proklel čaroděj, a po smrti pak umrlec, přes jehož tělo přeběhla kočka, pes nebo kohout.

Rození vlkodlaci páchali velké škody zejména na dobytku, jemuž sáli mléko a přinášeli choroby. Mohli však napadat také lidi (podle některých pověstí tvoří lidské maso a krev hlavní složku jejich potravy) a dokázali způsobit zatmění slunce. Kdo se stal vlkodlakem v důsledku kletby, zlo nepáchal, jen se za nocí potuloval poblíž lidských obydlí a žalostně vyl. Někdy mohl konat skutky dobré a ochraňovat lidi před zlovolnými čaroději. Ti, kteří se stali vlkodlaky po smrti, obvykle také neškodili, pouze v noci vstávali z hrobu, toulali se a navštěvovali své vdovy - z těchto styků se pak rodily děti bez kostí.

Vlkodlak se často vracel každou noc (všimněte si, že jeho působení není omezeno na období kolem úplňku) a terorizoval celou oblast nebo jednu konkrétní rodinu. Nebylo snadné se ho zbavit, nejjednodušší bylo zabít ho v jeho lidské podobě.

Pověsti o vlkodlacích se často prolínají se skazkami o upírech a místy s nimi splývají.

Baba Jaga

Snad nejkontroverznější postavou slovanské mytologie je Baba Jaga. Někdy má charakter bohyně, jindy démona spojovaného s bouří. Objevuje se jako stařena, typicky ošklivá s bradavicemi, železnými zuby, hákovitým nosem a nahoru zahnutou bradou. Kulhá, protože jedna její noha je tvořena pouze kostí (proto někde Jaga získává přízvisko Kostlivá noha). Protože se špatně pohybuje, cestuje letecky - obvykle v hmoždíři, nebo dřevěné kádi. Můžeme se také setkat s výkladem, že káď symbolizuje rakev a roli Jagy jakožto bytosti mezi životem a smrtí. Hmoždíř a tlouk se zase často interpretují jako sexuální symboly a odkazují na jednu z něžnějších stránek Jagy, kdy občas pomáhá hrdinovi najít nevěstu.

Ačkoliv je její charakter často popisován jako veskrze negativní (požírá děti, jak by mohli vyprávět Jeníček s Mařeknou, a dělá i spoustu dalších nepěkných věcí), objevuje si i jako pomocnice a také ta, která ve výsledku uděluje cennou lekci a učí nacházet vnitřní moudrost. Můžeme na ni tedy podle situace a vlastního postoje nahlížet jako na zlou, nebo jako na stařenu, která se s tím prostě nepáře.

Jaga údajně vlastní živou vodu, a navíc je strážkyní vstupu do říše mrtvých. Je to tedy ona, na koho se Lena ve Tmě pod srdcem obrátí, aby se dostala zpátky do Navu a mohla cestovat k Ostrovu neviňátek. 

Psohlavci

Víru v psohlavce nacházíme u balkánských Slovanů. Jedná se o bytosti s lidským tělem a psí hlavou, někdy také s koňskýma nohama. Mají jen jedno oko usazené uprostřed čela, ocelové zuby a provozují antropofágii - živí se lidskými těly, která vyhrabávají z hrobů. Podle legend žijí buď v hlubokých jeskyních, nebo v tmavém světě, kde nikdy nesvítí slunce.

Za zmínku stojí fakt, že od 16. do konce 18. století se výraz psohlavci používal na našem území jako hanlivé označení pro lidi zlostné a vzpurné (dodnes se můžeme setkat s frází "nasadit někomu psí hlavu" ve smyslu dělat z někoho padoucha). Ze stejného důvodu se zřejmě tento název vžil koncem 17. století pro Chody kvůli tomu, jak neúnavně bojovali za svá práva po třicetileté válce - což zachytil A. Jirásek ve svém románu Psohlavci, kde už toto označení přestává být nadávkou a stává se symbolem odvahy a cti.

V sérii Světla nad močálem tvoří psohlavci Kostějovu policii v Temném Navu.

Morana

Také známá jako Morena, Marzana, Smrtka, Smrtholka aj. Ačkoliv jde v dnešní době o velmi populární postavu slovanské mytologie, o jejím původu a skutečné funkci toho víme málo. Někteří badatelé se v minulosti snažili mezery ve znalostech pohanských božstev zaplnit komparativním způsobem, kdy k římským božstvům přiřazovali slovanské protějšky - zde Morana vystupuje jako slovanská varianta Ceres a máme tu i Nyju jako vládkyni (jindy vládce) podsvětí podobnou Plutonovi. Morana tedy vystupuje jako božstvo spjaté se zemědělstvím. Morana-Marzana se také objevuje v lidových zvyklostech jako personifikace zimy, jejíž symbolické zničení v podobě figuríny uvolňuje místo pro nástup jara a obnovu života.

Podle novodobějších výkladů už je její role jasnější. Je bohyní smrti a zimy, která se objevuje buď jako krásná mladá žena s černými vlasy a bledou pletí, nebo naopak jako ošklivá stařena, občas s kosou. Je strážkyní mrtvé vody a také olejových lamp (nebo svící), které určují život každého smrtelníka. Jen ona ví, kolik komu zbývá času. Jejím manželem byl původně Dažbog, než ho vyměnila za Kostěje, společně s nímž teď vládne temné krajině Navu.

Ačkoliv je někdy chápána jako kladná nebo neutrální postava, mně osobně víc sedí temnější výklad jejího charakteru, kdy není vyloženě negativní, ale rozhodně bezcitná, pragmatická a sledující primárně vlastní zájmy.

Kostěj Nesmrtelný

Nejznámější antagonista slovanské mytologie. Je jedním ze tří vtělení Černoboga - dalšími jsou jeho bratři Dij a Nij Skyper. Kostěj je tím, který nosí černou korunu a vládne démonům, lžím a všem ostatním nepravostem. Jeho královstvím je Temný Nav, jemuž panuje společně s Moranou, ale jeho vliv zasahuje až do světa živých, kde je nejsilnější v temných měsících roku. Staří Slované se před ním třásli a žádali ho o zničení svých nepřátel.
Kostěj je známý jako ten, který hromadí a nesdílí. Touží po stále větším bohatství a moci a nikdy nemá dost. Subjektivně mi připadá ze všech tří bratrů nejvíc "lidský" - jako by ztělesňoval nejhorší lidské vlastnosti.

Coby správný arcipadouch chce uvrhnout svět do Temnoty... a během toho občas někomu unést ženu. Jeho nesmrtelnost je ukrytá ve vejci a jediný způsob, jak ho zabít, je vejce zničit (můžete si všimnout, že to posloužilo jako inspirace jiným zlosynům, i když on se proti nim se svým jedním vejcem jeví jako troškař). Nicméně žerty stranou, Kostěj rozhodně není někdo, s kým si chcete zahrávat.

V lidových pohádkách bývá protivníkem hlavního hrdiny - třeba jako Černý král v pohádce Neohrožený Mikeš od Boženy Němcové (podle které byl natočen film O statečném kováři).

Dij

Kostějův bratr a další ze tří vtělení Černoboga. Černý jezdec na černém koni, jehož příjezd přináší noc. S tímto motivem se můžeme setkat v pohádkách, kde vystupují tři jezdci - jezdec na hnědém koni (svítání), jezdec na bílém koni (den) a jezdec na černém koni (noc). Dijův plášť pohlcuje světlo a dokáže vše skrýt, proto o jeho pomoc žádali ti, kteří potřebovali, aby jejich skutky zůstaly utajené (třeba zloději a vrazi). 

Nij Skyper

Druhý Kostějův bratr a poslední vtělení Černoboga. Zjevuje se v podobě temného bojovníka, z jehož tváře jsou vidět pouze rudě žhnoucí oči. Věčný lhář, zasévač sváru, strachu a nenávisti a ochránce temných duší. Je obdařený obrovskou magickou silou, jezdí na tříhlavém vlkovi a vede armádu démonů, z nichž někteří se zrodili v okamžiku, kdy se připlížil k posvátnému kameni Alatyru a uhodil do něj svým ohnivým kladivem.

Jeho druhou podobou je veliký černý had se třemi hlavami a netopýřími křídly, proto je také někdy nazýván Zvěř. Ze všech tří bratrů je to právě Nij, jehož podstata je nejničivější a nejméně "lidská".